VÍRY LIDSTVA

Džinismus

„Nahoře, dole i kolem se lidé jednotlivě i hromadně dopouštějí násilí na jiných živých bytostech na mnoho způsobů.
Když to moudrý člověk postřehne, přestane páchat násilí, ani nepovzbuzuje druhé, aby tak činili, ani jim to neschvaluje.“
Mahávíra, Áčáránga-sútra

Založení: Původ džinismu je opředen mlhami, sahá hlouběji do minulosti než dochované historické záznamy.

Zakladatel: Ršabha známý též jako Ádinátha, prvý z tzv. tírthamkarů, kteří „přebrodili břeh“. Posledním 24. tírthamkarou byl Vardhamána Mahávíra („Velký Hrdina“), zvaný také jako Džina („Výtěz“); žil v 6. století př. n. l.

Hlavní spisy: Džinistické ágamy a další spisy.

Následovníci: Asi 5 milionů věřících, kteří žijí takřka výhradně na území střední a jižní Indie, zejména v okolí Mumbaje.

Náboženské školy: Existují dva základní směry. Tradice digambara („nebem odění“), hlásající, že svatý člověk by neměl mít žádný majetek, dokonce ani šaty, a proto má být zcela nahý, což se dodnes dodržuje. Digambarové jsou rovněž přesvědčeni, že ženy nemohou v tomto zrození dosáhnout spásy. Další tradicí je švétámbara („bíle odění“), která se ve zmiňovaných dvou bodech s digambarou rozchází. Švétámbarové nosí minimum šatstva.

Souhrnná charakteristika

Džinismus se snaží o dosažení nejvyšší lidské dokonalosti, za niž považuje původní čistotu prostou utrpení a svazujících pout zrození a smrti. Slovo džina, které znamená „vítěz, pokořitel“, se vztahuje k pokoření svazujících pout světa jevů. Džinismus nepovažuje za nutné uvědomovat si Boha či jakoukoli jinou vyšší a dokonalejší bytost, než je člověk. Duše nemá začátek ani konec, je věčně jedinečná. Džinismus dělí duše do tří kategorií: ty dosud nerozvinuté, ty procházející procesem rozvoje a ty již osvobozené z koloběhu znovuzrození. Džinismus silně tíhne k asketickému mnišství, a požaduje je dokonce po hospodářích a mužích v běžných domácnostech. V džinismu představuje nejvyšší ideál neubližování, ahimsá, což je rovná láska a úcta ke všemu živému. Džinistické ágamy nabádají k nejvyšší úctě ke všem projevům života, k přísným zásadám vegetariánství, k askezi, k nenásilí (dokonce ani v rámci sebeobrany) a vyslovují se striktně proti válce.

Asketa (v bílém) švétámbarovské tradice.

Cíle džinismu

Hlavním cílem džinismu je stát se dokonalou duší. Toho je dosaženo odstraněním všech nánosů karmy, která se považuje za hmotnou látku nepatrné velikosti. V tu chvíli dochází k pozvednutí duše až k samému stropu vesmíru, z temnoty do světla, kde navždy spočine v blaženosti mókši, jež přesahuje všechny bohy a je prosta bloudění. Mókšu definuje džinismus jako osvobození, jako bytostnou jednotu a celistvost, ryzí osamocení a bezbřehý klid, vymanění se z konání a tužeb, vysvobození z karmy a znovuzrození. Mókši lze dosáhnout zde na tomto světě, v okamžiku smrti. Dosáhne-li člověk mókši, naplnil svůj osud. Džinisté nicméně neuznávají Boha, a tudíž ani žádné věčné spojení s ním. Přirozeností duše je ryzí vědomí, síla, blaženost a vševědoucnost.

Džinistický chrám v Ranakpuru, Rádžasthán.

Cesta džinisty

Duše prochází různými stádii duchovního rozvoje, jež se nazývají gunasthány, a jde o stále pokročilejší projevy schopnosti vnitřního poznání a síly, provázené poklesem hříšnosti a zvyšováním čistoty. Duše docházejí lepšího zrození v závislosti na tom, kolik ze své osobní karmy jsou za daného života schopné odstranit. Mezi zrozeními duše prodlévá v jednom ze sedmi pekel, šestnácti nebes či jedné ze čtrnácti nebeských říší. Osvobozená duše vystoupá na samý vrchol vesmíru.

Všichni džinisté skládají pět slibů, ale pouze mnich žije v celibátu a v chudobě. Džinismus klade velký důraz na ahimsu, askezi, jógu a mnišský život, které považuje za kroky vedoucí k cíli. Vykonávají se také chrámové obřady za všech čtyřiadvacet tírthamkarů, džinistických duchovních otců.