64 – 65

63

66 – 67

Od ducha k předkovi

Výčet náležitostí nepálského obřadního truchlení

V

​hinduistické kosmologii je odchod do posmrtného života cestou, na jejíž podobu mají vliv jednak činy zesnulého zaživa, jednak pomoc pozůstalých v den odchodu duše na onen svět. Toto přesvědčení se jako řada jiných v rozsáhlém hinduistickém světě různí a lze je chápat na mnoha úrovních. Cesta přes pláně obývané duchy a přes nebezpečné řeky prétalóky (říše duchů), kudy duše putuje za předky do pitrlóky (říše předků), se dá nahlížet doslova jako cesta skrz jiné sféry, jako symbolické ztvárnění procesu smrti a znovuzrození, popřípadě jako spojení prvků obojího. Obřady, stejně jako víra, se liší v závislosti na rodinné tradici, na lokální kultuře, na obecních zvyklostech a náboženských preferencích.

Nepálci žijící poblíž Pašupatináthu drží za své zemřelé 13denní období hlubokého žalu nazývané antjéšti krijá či antim samskára, zahrnující přesně dané úkony, které se pokládají za poslední pomoc, již mohou živí poskytnout zesnulým členům rodiny. Dodržení truchlení krijá patří mezi nejdůležitější samskáry, tedy rituály, které se jako nit vinou životem každého hinduisty a do nichž se zapojuje celá rodina. Tradice se mohou lišit, ale zpravidla se vychází z toho, že existuje celkem 16 přechodových rituálů. První se provádí ještě před narozením; poslední čítá sérii obřadů prováděných záhy poté, co duše opustí tělo, aby se napomohlo jejímu přerodu z préty, čili odděleného ducha, do pitra, to jest úctyhodného předka.

To, zda duše dosáhne osvobození, záleží nakonec na skutcích zemřelého zaživa, na jeho předešlých životech a na jeho karmě, uvádí Govinda Tandan, odborník na historii a kulturu. Zcela běžně se lidé stále bojí, že když rodina neprovede správně poslední obřady, upadne duše zemřelého do očistného zapomnění známého jako bhúta, což se překládá jako duch. Tandan se nicméně domnívá, že obřady (popřípadě jejich opomenutí) nemohou duši přinést osvobození ani ji odsoudit do zapomnění v podobě ducha. „Tak snadné to zase nebude,“ dodává.

V duchovní rovině zesnulému modlitby a vděk pozůstalých pomáhají dosáhnout příznivého posunu na cestě do dalšího života. Série obřadů tento přechod usnadňuje těm, kteří zůstali naživu, a symbolizuje propojení jednotlivců a rodin, živých a mrtvých, minulosti a přítomnosti. Co se u těchto obřadů vyžaduje a jaký je význam konkrétních pomůcek?

Lila Prasad Acharya působí jako kněz v Kriyaputri Bhawan od roku 2005, kdy se vrátil do Nepálu po studiích a následné praxi v Indii. Takřka každý den provádí s rodinami předepsané obřady a vysvětluje jejich význam. Níže následuje výklad některých neodmyslitelných součástí těchto obřadů.


Láskyplné poslední rozloučení – nedaleko zdí chrámu Pašupatináth v Káthmándú, Nepál

Dva ze synů zesnulé v poklidu sedí krátce po provedení púdži v poslední den truchlení.
V běžném životě jsou synové a dcery Devaky Poudelové – soudce Damaru Dev, učitel Krishna Dev, úředník Bishnu Dev a lékařka Jayadevi Subediová – typičtí představitelé jedenadvacátého století. Truchlení je však svedlo dohromady a spojilo v lásce a oddanosti k letité hinduistické tradici.
Dotknout se telete znamená symbolicky vzývat bohyni Lakšmí a pomáhat duši na cestě do dalšího života.

Obřadní čistota: Všichni truchlící jsou v zájmu čistoty zahaleni do bílého plátna beze švů. Bílá barva se volí proto, že symbolizuje pokoj a je na ní dobře vidět, je-li čistá nebo špinavá. Truchlící sedí na vlněných přikrývkách, neboť vlna má jedinečnou přirozenou vlastnost: stéká po ní voda, což symbolizuje neporušitelnost. Rohože jsou z rýžové slámy, z níž jsou zhotovené i sandály, poněvadž při truchlení se tradičně používají snadno dostupné a snadno nahraditelné pomůcky a materiály. Vlasy mají být oholené, aby nepadaly do jídla či do jiných obřadních pomůcek a neznečistily je – všechny obětiny a pomůcky musí být čisté. Truchlící jsou pokládáni za nečisté, což ovšem neznamená, že by byli „špatní“, ale spíše jsou ve stavu zranitelnosti a rozrušení. Je to nepokojné údobí, kdy je duch zemřelého stále ještě napojený na živé a kdy se ani živí, ani mrtví přes jeho odchod ještě nepřenesli. Práce na očistě těla napomáhá očistě a soustředění mysli. Člověk, který je obřadně nečistý, není ani ve stavu vhodném pro vykonávání posvátných obětí, takže se modlí a provádí očistu, aby se dostal do stavu, kdy je bude moci opět vykonávat. Je třeba podotknout, že truchlící v Kriyaputri Bhawan jsou v blízkosti chrámu Pašupatináth – vlastně na jeho půdě (celé místo se souhrnně nazývá Pašupati), ovšem nikoli přímo uvnitř chrámového komplexu, kde se truchlení provádět nemá. Hinduisté se během truchlení snaží často setrvávat v blízkosti posvátných míst, ale pohřby a truchlení se v chrámech nekonají.

Spaní: Pozůstalí nespí ve svých obvyklých postelích, ale musí si pro spánek vyhradit oddělený prostor, dokonce i když truchlí u sebe doma. Spí na podlaze ve stejné poloze, v jaké je tělo zemřelého na hranici, to jest s hlavou obrácenou k severu a chodidly k jihu. Nad lůžkem je natažený bavlněný provázek, ohraničující místo pro spaní, kam nemohou vstoupit zlí duchové.

Každodenní obětování: Každý den se provádějí složité oběti, které je třeba vykonávat předepsaným způsobem. Pořadí, počet a směr, ve kterém se oběti pokládají, udává tradice, ale vždy má svůj skrytý význam.

Pinda: Kuličky ze speciálně připravené rýže, které se pokládají na listové talíře a slouží jako dary. Jejich symbolický význam bývá nicméně různý. V den zahájení obětování se tělo zemřelého tradičně odnáší ze smrtelného lože, přičemž na uprázdněné lůžko se položí rýžová kulička pinda, další se umístí do domovních dveří, další na cestu a na místo pohřbu, aby se zahnali zlí duchové a nerušili duši zemřelého na její cestě. Je možné, že smyslem je i potěcha božstev. Každý další den se obětují další kuličky pinda. V první den truchlení se mezi obětovanými kuličkami pinda objevuje jedna rozdělená na čtyři díly. Dva z nich jsou určené pomocníkům Jamy, boha smrti, který je průvodcem duše na její cestě; další slouží jako výživa pro nové tělo. Od té chvíle každý další den (zahrnující obětování kuliček pinda) symbolizuje měsíc strávený v děloze a koresponduje s utvářením částí nového těla.

Poslední obřady: Jde o rozsáhlou soustavu obřadů, které provázejí jednak návrat truchlících do běžného života, jednak začlenění zesnulého mezi předky; poslední obřady se provádějí buď třináctý den, nebo den dvanáctý, pokud by třináctý den připadl na rituálně nevhodnou středu či neděli. Součástí těchto obřadů je pronášení jmen předků. V ideálním případě se odříkají jména posledních tří generací otců, avšak vzývána jsou rovněž božstva zastupující předky, jejichž jména se dávno vytratila z paměti. Kouř z posvátných ohňů – zapálených ne pouze v rámci těchto obřadů, ale i jakékoli jiné púdži – údajně osvobozuje rovněž neznámou prétu, jejíž rodina třeba předepsané obřady neprovedla, nebo takovou, která měla tu smůlu, že uvázla v zapomnění z důvodu nezdravého lpění na této rovině existence. V tomto světle neslouží tradiční obřady za zemřelé pouze svému bezprostřednímu účelu, ale také pro dobro jiných, méně šťastných duší.

Přítomnost krávy: Kráva je přítomná vždy v poslední den. Kráva se uchopí za ocas, a na ten jakož i na ruce truchlících se lije blahodárná voda, zatímco bráhman odříkává modlitby. Následně se ocas předá bráhmanovi jako gódán, čili kravská oběť. V minulosti se krávy darovávaly bráhmanům provádějícím obřady; v dnešní době jim truchlící místo toho dají peníze a krávu obětují pouze symbolicky. Dotknout se krávy pomáhá rovněž zesnulému. Říká se, že než duch doputuje do říše předků, musí překročit 16 řek a 16 plání. Když se pozůstalí dotknou krávy, zejména pak ocasu připomínajícího provaz, dopřávají tak mrtvému bezpečný přechod, dobré vedení a všechno další, co kráva symbolizuje (včetně bohyně Lakšmí a duchovní čistoty). Představa těžké cesty plné překážek, jež lze překonat jen dík čistotě a oddanosti, symbolizuje všechny úkoly, které je třeba splnit v zájmu osvobození.

Dobročinné dary: Zatímco truchlící procházejí tímto procesem, rozdávají se ve jménu zesnulého dary (dán či dánam) vystihující jeho život a osobnost. Pokud zemře žena, mohou dary zahrnovat svaté obrázky a různé druhy sárí a náramků, které ráda nosila. Je zbudováno nové lůžko vyjadřující přání, aby mrtvý v příštím životě dobře spal, jež je současně projevem velkorysosti vůči druhým: na darovacím lůžku (šaija dán) jsou obvykle rozmístěny dárky jako hrnce, pánve a další užitečné předměty denní potřeby. Rodina, která si nemůže dárky dovolit, nabídne trochu peněz popřípadě květiny, jak je tomu ostatně i u dalších příspěvků v hinduistické tradici, a to včetně plateb bráhmanům za provedení púdži. Příjemce darů bývá různý, záleží na tradici a kastě. V Nepálu rodina náležící do kasty čhétri (kšatrija) daruje dary bráhmanovi provádějícímu obřad – tím bývá často rodinný puróhit (kněz) –, zatímco bráhmanská rodina daruje dary tomu členu rodiny, k němuž měl mrtvý nejblíže, například zeti nebo některému z dětí jeho sestry. To se zakládá na přesvědčení, že duše pocítí radost a štěstí, kdykoli obdarovaný s milou vzpomínkou na zesnulého předmět použije, neboť tak činí s vědomím, že jejich spojení je živé, byť dotyčný odešel ze světa. Po odevzdání darů se duše spokojeně připojí k předkům a postoupí na další úroveň existence, zatímco truchlící zasednou a společně dobře pojedí a navrátí se do běžného života. Přísnější odnože tradice mohou zahrnovat pravidlo zakazující jíst celý následující rok mimo domov a povinnost světit den úmrtí; jinak pro všechny zúčastněné platí, že čas jde dál a každý pokračuje ve své cestě.

Sally Acharyaová

FOTO © Thomas Kelly