58 – 62

51 – 57

63

Třináct dní truchlení a vykoupení

Prastará tradice se v Nepálu střetává s měnící se kulturou.

V

​letadle cestou z Finska si Komal Poudelová představovala, jakou radost bude mít její matka, že ji uvidí. Představovala si, jak spolu konečně stráví nějaký čas. V duchu matku pořád viděla, jak stojí u ohně v kuchyni a vítá ji po návratu ze školy slovy: „Nejdřív se najez, pak se jdi učit.“ Jen málo dívek z jejich vesnice chodilo v té době do školy, takže bylo hořkosladkou ironií, že právě matčino pokrokové smýšlení umožnilo Komal život v zahraničí, který je od sebe tak vzdálil. A teď její matka ležela s astmatem v nemocnici. Každý však říkal, že je na nejlepší cestě k zotavení. Komal se nemohla dočkat, až matku obejme. Na letišti v Káthmándú ji přivítali příbuzní a všichni se namačkali do auta. „Pojeďme rovnou do nemocnice,“ naléhala Komal. Jenže zavládlo mlčení. „Tetičko,“ řekl tiše jeden z příbuzných, „musíme do Pašupati.“ Komalin svět jako by zahalila tma; matka zemřela.

Pašupati znamená v dnešním Káthmándú mnoho. Starověký chrám Pašupatináth zasvěcený Šivovi je jedním z nejvýznamnějších poutních míst hinduistického světa. Jeho okolí je proslulé smutečními průvody, představuje vyhledávané dějiště významných rodinných obřadů a bývá častým cílem výletů a procházek, na jejichž konci čeká daršan. Pokud žijete v Káthmándú a jste hinduista, navštěvujete toto místo často, přičemž obvykle bývají tyto návštěvy příjemné.

Jenže Komal věděla, že pro ni bude tato návštěva znamenat neveselou chvilku. Na ghátech právě před tímto chrámem se podle odhadů Govindy Tandana, člena sekretariátu Správního střediska pro oblast Pašupati (Pashupati Area Development Trust) spálí asi 95 procent všech zemřelých v Káthmándú. V některých dnech se tam koná až 50 pohřbů. Mnozí z turistů, kteří svými fotoaparáty zachytí zahalená těla pokrytá květy měsíčků mizející v plamenech na břehu řeky Bágmátí, postřehnou, že na rozdíl od pohřbů na Západě – které se konají až několik dní po smrti nebožtíka – se tady mrtví spalují pár hodin po skonu, takže žal rodiny je ještě bolestně čerstvý.

A tak se stalo, že Komal s cestovním kufrem uloženým v autě a s rozklepanými koleny stanula nad květy měsíčků pokrytým tělem své matky, kterou si tak moc přála obejmout. Všechno kolem se proměnilo v jednu velkou šmouhu smutečního shonu: zapálení ohně, obcházení hranice, odříkávání modliteb. Poté se Komal se svými sourozenci uchýlila bosá do pusté síně s cihlovou podlahou stojící pár set metrů od břehu řeky, aby se tam odevzdala žalu, jehož podoba se v současném hinduistickém světě neustále proměňuje.

Třináct dní v ústraní v Kriyaputri Bhawan je něco jako ášram truchlících, kde se provádějí púdži, přijímají návštěvy, hojí rány a zjitřené emoce. Před pár lety to byla zchátralá budova sotva s tuctem síní; a třebaže truchlení poblíž chrámu Pašupatináth se teoreticky hodnotí velmi vysoko, podmínky tam bývaly velmi nevlídné, prostor stísněný a služby minimální. Nyní byste v Káthmándú jen těžko hledali člověka, který nenavštívil Kriyaputri Bhawan. Každý měsíc na místo přichází odhadem 15 tisíc lidí, přičemž 52 truchlících síní – přistavěných dík příspěvku obchodníka Upendry Mahata – je neustále plných. „I kdybychom tady měli 500 síní, budou plné. Tak velká je poptávka,“ říká Tandan.

Oblibu Kriyaputri Bhawan lze vysvětlit částečně i tím, že přináší řešení problému: Jak lze zachovávat tradice v neustále se měnícím světě? Jakkoli jsou v Nepálu (kde žije 81 procent hinduistů a hinduismus tam byl do roku 2006 státním náboženstvím) hinduistické praktiky hluboce vetkané do každodenního života, je v hustě osídleném městě Káthmándú stále těžší dodržet předepsaných 13 dnů obřadů a všechna omezení, jež se vyžadují od truchlících.

Abyste si dokonale představili tento střet světů, vezměte si za příklad vesnici, kde vyrůstala Komal. Poblíž bydlel rodinný kněz a spolu s ním i řada lidí ochotných pomoci obstarat vše nezbytné pro výkon obřadů, přičemž všechny potřebné pomůcky byly snadno k sehnání za poměrně nízkou cenu, popřípadě zcela zdarma: posvátná travina kuša (lat. Desmostachya bipinnata), betelové ořechy a kokosové ořechy k uctění bohů; talíře z listů vyrobené doma tak, aby splňovaly požadavky obřadní čistoty; kráva mající symbolicky pomoci nebožtíkovi na cestě na onen svět. Jeden kout domu se důkladně uklidil a očistil, aby tam mohli truchlící spát na holé zemi s hlavami obrácenými k severu (ve stejné pozici, v jaké se spaluje tělo mrtvého).

Davy lidí přicházející, aby vyjádřili soustrast, dostaly najíst od sousedů a vzdálených příbuzných, kteří nebyli bezprostředně zasaženi žalem; a platilo tabu: zákaz dotknout se truchlícího, který byl rituálně nečistý, což ovšem pozůstalým zajišťovalo soukromí a dostatek osobního prostoru, aby se mohli vypořádat se zármutkem. Zatímco nejbližší rodina a kněz vykonávali obřady za zesnulého – obřady vzniklé ve starověku, v dobách ryzí venkovské idyly –, širší rodina a přátelé posedávali na zápraží a ve stínu stromů okolo domu. Mnozí obyvatelé Nepálu tímto způsobem dosud žijí, jenže to neplatí pro Káthmándú. Byty jsou zde přeplněné, a i když rodina vlastní dům, obývá většinou jen jedno podlaží a zbylé prostory pronajímá, aby si opatřila dodatečný příjem. Na výkon obřadů ani na davy návštěvníků nezbývá místo. A jelikož v Káthmándú má jen hrstka ulic jméno a hrstka domů popisné číslo, stráví truchlící spoustu času s mobilním telefonem u ucha, neboť vysvětlují stovkám hostů, jak se k nim dostanou.

Do chrámu Pašupatináth však trefí každý. A Kriyaputri Bhawan skýtá truchlícím vše potřebné, počínaje obřadními pomůckami, přes klidné zázemí síní až po napojení na koloběh života. „Pomáhá, že tady každý prožívá totéž,“ nechává se slyšet Pushpa Kumal Subedi, profesor demografie truchlící nad smrtí tchyně. „Na vsi přicházeli lidé a říkali: ‚Tak už to v životě chodí,‘ což se ve městě nestává. Tady nicméně každému někdo umřel, a tak mají lidé pochopení.“


Děti Devaky Poudelové nabízejí požehnání dalším členům příbuzenstva.
Púdža v poslední den smutku.
Obřady k očistě truchlícího a posílení duše zesnulého se denně vykonávají po předepsanou dobu truchlení.
Nové lůžko obložené dárky připomínajícími zesnulou, jež budou vzápětí nabídnuty lidem na její počest.

Působivé příběhy

S východem slunce stovky truchlících vstanou a jdou se omýt do křišťálově pramenité vody, která zde teče z trubek, v zájmu čistoty si nazují sandály z rýžové slámy a zavinou se do několikametrových pruhů bílé bezešvé tkaniny symbolizující pokoj a čistotu. Demokratický způsob truchlení znemožňuje poznat, zda je truchlící dělník nebo učitel, taxikář nebo doktor z Virginie. Odmyslete si mobilní telefony a brýle, a klidně by to mohli být jejich dávní předkové. Zde lze jen těžko přehlédnout, že každý člověk je pouhým článkem v dlouhém spojitém řetězci.

Na dveřích síně, v níž truchlí rodina, je fotografie oplakávaného zesnulého, takže procházka po zápraží skýtá ohlédnutí za životy těch, jejichž památka se zde uctívá. Ze dvora, kde se vykonávají poslední púdži, se celé hodiny linou zpěvy v sanskrtu, zatímco na prostranství stojí řada oltářů pro výkon každodenních obřadů. Běžný truchlící, který setrvá 13 dnů, tak může najednou uvidět na 500 obřadů, neboť se na místě vystřídají stovky lidí, každý z nich se svým jedinečným příběhem.

Na zápraží stojí rodina vzpomínající na malou holčičku jménem Gunumaya, která ráda jezdila na tátově koni v horách a učila se nazpaměť Bhagavad-gítu. Ta holčička se jmenovala Bhargavi Devi Bhetwalová a zemřela ve věku 83 let, sužovaná vysokým tlakem, cukrovkou a Parkinsonovou chorobou, ale takhle si ji rodina pamatovat nechce. Pro ně vždycky byla tou smělou mladou dívkou se zvídavou myslí, dokonce i když byla už stará a vetchá.

Kolem posvátných ohňů na dvoře postává jiná rodina a vypráví si o zázraku. „Každý den se modlila v chrámu Bohyně a žádala ji, ať se naučí číst,“ vzpomíná Pratibha Subediová z Halifaxu v Kanadě, zatímco přihlíží posledním obřadům za její babičku Devaku Poudelovou. „A pak, jednoho dne uměla číst!“

Gramotnost byla v té době v Nepálu vzácností, jelikož školy prakticky neexistovaly – a ženy nebyly gramotné takřka nikdy, bez ohledu na rodinné či společenské postavení. „Nevychodila ani jednu třídu,“ vzpomíná vnuk, veterinář Apar Poudel. „Poštěstilo se jí to, protože se modlila. Byla hluboce věřící. Četla dokonce i v sanskrtu. Měla spoustu náboženských knih. Všichni její přátelé za ní chodili, aby jim předčítala.“

Tradice zachovávaná a podrývaná

Nebylo pochyb o tom, že rodina dodrží všechny zvyklosti na uctění památky svého předka, jako je obřadní krmení duše zemřelého rýžovými kuličkami pinda, jež se provádí po dobu 10 dnů, kdy každý jeden den zastupuje jeden z 10 lunárních měsíců strávených v děloze, čímž děti oplácejí zesnulé dar v podobě života – symbolicky ji krmí, zatímco si vytváří nové tělo pro další fázi existence.

Kromě toho dodržují některé druhy odříkání, například že po celých 13 nepožívají sůl. Tandan, vzdělanec a člen sekretariátu Správního střediska pro oblast Pašupati, podotýká, že hluboké kořeny tohoto zvyku mohou sahat až do období dávné historie, kdy sůl představovala vzácnou komoditu, jelikož se dovážela od moře či z Tibetské náhorní plošiny, a tím že se jí lidé zřekli, zbylo víc na ostatní. Sůl působí povzbudivě na džňánéndrije (smyslové orgány) a karméndrije (orgány činnosti), takže zřekne-li se truchlící soli, pomůže mu to soustředit se na přítomný okamžik, vysvětluje Tandan. Truchlící si rovněž odříkají olej a koření. Vzdání se požitků a potřeb, jejichž uspokojování se považuje za samozřejmé – počínaje chutí na jídlo až po pohodlnou postel –, rovněž umožňuje vyjádřit význam rodičů, kteří člověku dají život, což se rovněž pokládá za samozřejmost.

Truchlící přespávající v Kriyaputri Bhawan jsou zpravidla synové, dcery a snachy zesnulých, a na ně se vztahují nejpřísnější pravidla pro odříkání a provádění rituálů. Ostatní mohou zůstávat s nimi, aby jim vyjádřili podporu, nebo mohou truchlit doma po dobu, jejíž délku stanoví jejich příbuzenský vztah k nebožtíkovi a místní zvyk. V celém hinduistickém světě se provádějí podobné praktiky, ovšem liší v různých detailech právě na základě příbuzenského vztahu, věku, kasty a pohlaví, jakož i v odvislosti na lokálních a společenských zvyklostech. Truchlení se v běhu staletí více či méně přizpůsobovalo, přičemž vznikly i zkrácené varianty. Samotná tradice se však stává terčem kritiky.

V Nepálu se političtí vůdcové v posledních letech rozhodli neprovádět kriju za rodiče, čímž vyvolali jednak vlnu nesouhlasu, jednak diskuzi o smyslu dodržování přísných starých zvyklostí. Jednou z problematických otázek mohou být pochopitelně náklady. Celé 13denní truchlení zahrnující všechny předepsané obřady a podávání jídla příbuzným a přátelům, kteří neustále přicházejí, se může vyšplhat až na cenu 1500 dolarů. Síně v Kriyaputri Bhawan nejsou drahé, základní místnost stojí 60 nepálských rupií za noc (to je asi 60 centů) a přespí v ní mnoho lidí, přičemž místnost s koupelnou stojí 250 rupií za noc (asi 2,50 dolarů). Přesto náklady na 13denní truchlení rostou, jak je tomu i u pohřbů v jiných kulturách. Průměrné náklady na běžný pohřeb v Americe činí asi 10 tisíc dolarů. To samozřejmě nelze srovnávat vzhledem k rozdílné výši platů, nákladům na živobytí a skutečnosti, že nehinduistické pohřby na Západě se odbudou za jeden den a neváže se na ně období truchlení; v obou zemích však mohou úkony související s pohřbem cenově přesáhnout několikaměsíční plat. A je nepopiratelné, že následné odříkání může být velmi těžké.

Co si myslí truchlící v Kriyaputri Bhawan? „Obřady by se provádět měly, nicméně nejlépe tak, jak si sami určíme, podle našich možností,“ říká Jivan Poudel, úředník na penzi. „Zdá se, některé zvyklosti – jako třeba nepožívání soli po delší dobu – mohou být dokonce pro lidské tělo dokonce škodlivé.“ Tandan se rovněž přiklání k rozumnému přizpůsobení zvyklostí. „Hinduismus je spíše řeka nežli rybník,“ říká. Kdyby byl rybník, voda v něm by byla stojatá a ve skutečnosti by už dávno vyschla. Řeka však v průběhu času mění koryto, získává nové přítoky a vytváří ramena. „Řeka je pružná a tvárná. Teče tudy, kudy potřebuje. A proto hinduismus přežil.“ Lidé se spíše častěji shodují, že v jádru je důležité zvyklosti dodržovat. „Zesnulému se tím prokazuje úcta a tradice mají vždy nějaké logické opodstatnění,“ dodává Apar Poudel.

„Myslím si, že tato tradice je tu od toho, abychom nebyli sklíčení a neměli pocit marnosti a abychom došli klidu a pokoje.“ Po smrti babičky dodržel všechny předepsané obřady, včetně nepožívání soli, a získal pocit, že se výrazně očistil, byť mu proces zpočátku způsoboval letargii – skoro jako by se jeho tělo naladilo na smutek vyvolaný babiččiným odchodem –, ale nakonec si připadal jako znovuzrozený, dokonale vyrovnaný.

Příběh pokračuje

Poslední obřady mohou působit dojmem konce lidského příběhu, ale na tom konci se vynoří nový začátek, začíná se psát další příběh. Pozdě večer se v síni, kam se po příletu z Finska odebrala Komal se sourozenci, stočila řeč na rodiče a na to, jak nejlépe uctít jejich odkaz.

Komal a její sourozenci – Jalpa Bhusal, Pavitra Gaireová a Indramani Chundali – vzpomínali, jak je matka upřímně podporovala ve vzdělání, které sama nikdy nezískala. Vzpomínali také na zesnulého otce, známého u nich ve vsi jako kaňča véd čili mladý pěvec véd, který tím, že poslal dcery do školy, podnítil změny široko daleko. Zatímco si takhle povídali a společně se modlili, slíbili si, že budou ve jménu svých rodičů šířit nadšení pro vzdělání v jejich venkovské škole. Goma Tikaram Chundaliovi sice zemřeli, ale jejich život na Zemi nebude zapomenut, neboť přispěje k lepší budoucnosti ostatních.

V síních Kriyaputri Bhawan je každý den památkou na milovanou matku, kdy lidé dávají poslední sbohem drahému člověku, jehož příběh zdánlivě skončil, jenže vzápětí zjistí, že to zdaleka není konec příběhu. Ve stínu chrámu Pašupatináth se koloběh života točí dál.

Sally Acharyaová

FOTO © Thomas Kelly