51 – 57

50

58 – 62

NÁZORY INDOLOGA

Střežíme nejdůležitější milníky hinduismu

Recenze dlouho očekávané jedenáctisvazkové Encyclopedia of Hinduism.

D

esítky let trvalo stovkám učených odborníků, než dali dohromady jedenáctisvazkovou Encyklopedii hinduismu, jež je dítkem nadace Hindu Heritage Foundation a svámího Čidánandy Sarasvatího z Parmarth Niketanu. Vyšla u nakladatelství Mandala Publishing. Během pětadvacetileté přípravy ji redigoval nejprve profesor K. L. Seshagiri Rao a po něm profesor Kapil Kapoor. Kapoor napsal rovněž Úvod. Encyklopedie začíná Předmluvou dr. Karana Singha, obsahuje více než 7500 hesel, na jejichž tvorbě se podílelo přes 1500 odborníků. Hesla se vztahují k hinduistickým svatým, dále ke králům, jazyku, dějinám, umění a řemeslům, chrámům, náboženským poutím, filozofii a dalším pojmům. Prostor je rovněž věnován uznávaným indologům a cizincům inspirovaným indickým myšlením a kulturou, počínaje dávnými Číňany až po dnešní Američany. Většina osobností, chrámů a tradičních svátků je doplněna ilustračními fotografiemi či obrázky. Rejstřík, neodmyslitelná součást kvalitní naučné publikace, umožňuje čtenáři vyhledávat termíny uvnitř jednotlivých hesel.

Celkově encyklopedie vyznívá pro Indii dobře, odpovídá standardním měřítkům na takovouto odbornou publikaci. Velkým plusem jsou barevné fotografie, byť u nich nejsou uvedena jména autorů, pouze vzadu naleznete jejich seznam. Slabou stránku představuje chybějící dělení slov. Hesla by snesla důkladnější redakční úpravy, k nimž, doufejme, dojde s uveřejněním encyklopedie na internetu. Odborníci zabývající se do hloubky některou z mnoha oblastí, které s hinduismem souvisejí, možná malinko posmutní nad relativní stručností hesel vztahujících se k jejich oboru, ale taková úplnost zde není možná. Články k jednotlivým heslům představují dobrý úvod do problematiky a skutečně zvídavý čtenář se od nich může odpíchnout a studovat dál.

Přesnost

Významným požadavkem na odbornost je, jak se dílo staví ke kritériím pravděpodobnosti a nejednoznačným problémům. Je vše uvedeno na pravou míru, nebo jsou domněnky nahrazeny rádoby vědeckým ujišťováním? Všeobecně lze říci, že nejistota se tu přiznává, takže například u hesla Vikramáditja stojí: „Původ krále Vikramáditji a jeho rodu je předmětem mnohdy nejednoznačných teorií, protože vědci se v této otázce neshodují.“ V indické historii je pak častým problémem časová posloupnost, a i to se zde otevřeně připouští: „Tiruvalluvarova doba života není přesně známa. Existují na to různé pohledy.“ Heslo Šankaráčárja datuje Šankarovo narození do 8. století, k čemuž se přiklánějí i orientalisté, avšak současně je zde zmíněno, že někteří jeho následovníci umisťují jeho narození do pátého století před naším letopočtem, byť zjevně je dána přednost první verzi. Co se týče původu lidu védské éry, pod heslem Árjové se dočteme o příslušných teoriích. Jedna z nich je rozporuplná teorie árijské invaze, jež je správně uváděna jako dosud validní výklad, ovšem nahlédnuta též ve světle konkurenčních výkladů. To ve čtenáři vzbuzuje důvěru; připuštění nejistoty dává tušit, že v případě jistých tvrzení se výklad skutečně opírá o nejnovější odborný výzkum.

Vzhledem k velkému počtu přispěvatelů to nicméně nelze stoprocentně zaručit u všech hesel. Tu a tam některý autor projeví přílišný zápal pro dosud nepotvrzenou hypotézu, jako například pod heslem Sanátana dharma je uvedeno jako fakt, že Májové ve Střední Americe a Inkové v Americe Severní převzali mnohé z hinduismu. Třebaže to není zhola nemožné, je to přinejmenším sporné. Encyklopedie jakožto žánr by neměla dávat prostor pro takovéto smělé spekulace, měla by jen shrnovat nesporné poznatky, na nichž se shodují odborníci.

Občas je nedostatek u jednoho hesla vyvážen kýženou informací u jiného. Heslo Čaturjuga (čtyři světové věky) bez obalu a ptaní předkládá zavedenou puránskou legendu o světových epochách astronomických délek, kterým většina Indů věří. Nezmiňuje již ovšem hypotézu, že se čaturjuga (velmi stará koncepce, se kterou se setkáváme i mimo oblast Indie) později doplnila o číselné hodnoty a shodou okolností odpovídá přibližně cyklu precese, trvajícímu něco pod 26 tisíc let. Přitom je daná hypotéza v souladu se vším, co víme o indickém přijetí a zpracování helénského objevu precese, tj. cyklu dlouhodobého periodického pohybu zemské osy kolem pólu ekliptiky. A přece nejde pouze o objev často kritizovaných orientalistů, vyjádřil se v tom smyslu ve svých spisech také Šrí Juktéšvar Giri v roce 1894.

Dílo mnoha učených hlav: Setkání komise v Kentucky, 8. červenec 2012; vpředu sedí svámí Čidánanda.

Naštěstí historicky přesnější obrázek se předkládá pod heslem Juga, kde se uvádí, že pozdně védská védánga džjótiša v té době připisuje tomuto termínu délku pouze pěti let, což je mnohem střízlivější, než kolik později uvádějí purány. Heslo Dváparajuga popisuje, jak mohlo dojít ke skoku od vcelku rozumné časové délky (všechny čtyři cykly tak původně trvaly dohromady 12 tisíc let, tedy přibližně polovinu cyklu precese) k astronomické délce podle purán: roky se chápaly jako „božské roky“, a tudíž se násobily číslem 360.

Nejspíš se nedalo vyhnout tomu, aby se přece jen nevloudilo pár nepříjemných překlepů. Tak třeba u hesla Sahasrára čakra (tisícipláteční lotos) je zmiňováno dílo Šatačakra-nirúpana, v překladu „zkoumání sto čaker“, jenže dané dílo ze 16. století se ve skutečnosti jmenuje Šatčakra-nirúpana, „zkoumání šesti čaker“. A tak třebaže s informacemi je v encyklopedii třeba nakládat s péčí, představuje Encyklopedie hinduismu pokladnici vědění. Tato recenze se zaměřuje spíše na sporné otázky, zatímco většinu čtenářů budou asi zajímat spíše životopisy svatých, dějiny filozofických škol či popisy chrámů, které v tomto díle jednoznačně převládají.


Ukázky hesel z nové jedenáctisvazkové všeobecné hinduistické encyklopedie

Rádžasthán (heslo o 900 slovech): Stát na severozápadě Indie, podle starých spisů obývaný chrabrým lidem, potomky válečnické aristokracie. Rozloha státu činí 342 239 km2 a při sčítání roku 2011 měl 56 507 188 obyvatel. V minulosti byl stát znám pod jménem Rádžpútána; až teprve na sklonku éry britské nadvlády byl přejmenován na Rádžasthán. V puránském období se nazýval Parijatra. Rádžasthán má velmi pestrou skladbu krajiny, nacházejí se zde pouště, hory, orná půda a pastviny. Rovněž klima je zde nesourodé a střídají se prudké deště a extrémní horka, mrazy a písečné bouře. Nejdelší řekou na území státu je Čambál. Další dva významné toky jsou Banas a Bangangá.
Umění svátečních slavností (heslo o 2400 slovech): S festivaly se pojí mnoho druhů umění, jako je například hudba, divadlo, výtvarné umění, sochařství, architektura a zkrášlování městského prostoru. Festivalové umění podtrhuje skutečnost, že neexistuje rozdíl mezi uměním, řemeslem a náboženstvím – v Indii jsou důkladně vetkány do každodenního života… Festivalové umění se vyznačuje především tím, že zapojuje laickou veřejnost. Svátek sklizně nazývaný pongal, který slaví tamilský lid na jihu Indie, vyzývá k úklidu a zdobení domů, kanceláří, obchodů a pracovišť. Vstupní dveře bývají dekorovány a na zem dvorků a na podlahy domů se sypáním rýžové mouky, červené hlíny a barevných prášků vytvářejí krásné ozdobné obrazce (kolam). Zvyk zdobit domy během pongalu má svou obdobu ve slavnosti onam, jež se tradičně pořádá v Kérale a patří k nejpůsobivějším festivalům, kdy ženy s použitím okvětních lístků zdobí podlahy a zem zahrádek a dvorků, často vytvářející obrazy s puránskými náměty.
Hiranjakéšja-grhjasútra (heslo o 250 slovech): Dílo vysvětlující okolnosti kolem domácího ohně. Tyto texty věnované védským rituálům byly údajně sepsány v létech 800 až 300 před naším letopočtem. První dvě kapitoly popisují rituál upanajana (obřad zasvěcení) a manželské obřady. Následující kapitoly se věnují domácím rituálům, jako je símantónnajana (obřad prováděný při ženině prvním těhotenství), pumsavana (rituál prováděný za účelem získání mužského potomka), džátakarma (obřad prováděný bezprostředně po narození dítěte) a námakarana (rituální pojmenování dítěte). Popsán je zde rovněž obřad pákajadžňa, okrajový rituál prováděný u domácího ohně. Podobně jako v případě Baudhájana-grhjasútry je i k tomuto dílu připojena kapitola uváděná jako Šéša-sútra (doplňující aforismy). Sestává z osmi kapitol. V těchto aforismech je popisováno mnoho dalších rituálů z každodenního života.

Sektářství

Přesto takovýto druh projektu obnáší tři nenápadná, avšak nesporná rizika. Jedním takovým je hinduistické sektářství: mnozí z přispěvatelů se otevřeně hlásí k nějaké sektě, což se může citelně projevit. V řadě učebnic o hinduismu běžně používaných v Anglii a Holandsku, které autor těchto řádek hodnotil, je příslušnost autorů ke konkrétní sektě zbytečně patrná, jakkoli se tito snažili zaujetí vlastní doktrínou umírňovat. Tudíž výklady o Šivovi nebo Sarasvatí coby „polobozích“ vycházely z teologie ISKCON (Hare Kršna), zatímco redukce mnoha bohů do „různých vtělení jednoho Boha“ prozrazovaly hinduistickou sektu Árja samádž. To by nemusel být až takový problém, jenže v případě encyklopedie by to čtenáři mohli vyhodnotit kriticky. V tomto díle bylo nicméně vyvinuto úsilí vyhnout se tomu. Různé sekty a jejich učení jsou popisovány přímo jejich příslušníky, kteří nemají žádný zájem na tom se proti nim jakkoli vymezovat.

Místo toho, a zcela pochopitelně, jako by znění některých hesel odráželo současné vědecké teorie a poněkud je upřednostňovalo na úkor jiných. Tak třeba heslo Višvámitra přináší velice specifický výklad o védské „Bitvě deseti králů“ (totiž, řadí rod Bháratovců mezi nepřátele védského krále Sudáse), který je velmi oblíbený v některých kruzích, protože zapadá do scénáře árijské migrace; ovšem původní védské verše tomu nenahrávají. Tím pádem to zastánci jiných myšlenkových směrů nepřijmou. Takovéto novodobé sektářství je však naštěstí omezeno na minimum. Například heslo Epochy hinduismu jednoduše staví vedle sebe různé výklady existujících kalendářních systémů či různé datace bitvy u Kurukšétry.

Hraniční oblasti hinduismu

Druhým ošemetným problémem by mohlo být to, co nebylo nijak ošetřeno. Totiž, řada hinduistů ze severu Indie třeba v životě neslyšela o pradávné tamilské gramatice tolkáppijam ani o básníkovi Tiruvalluvarovi, zato se jim mohlo leccos donést o Čólském impériu nebo o sektě vírašaiva. To nemusí nutně tvořit součást jejich hinduistického povědomí. Podobně jsou mnohými hinduisty nahlíženy i tradice soustavně označované křesťanskými misionáři jako „nehinduistické“ – zejména indické kmenové společnosti, v Indii nazývané Scheduled Tribes. Možná neprohlásí nahlas tyto kmenové společnosti za nehinduistické, ale podvědomě jej nezahrnou do svých myšlenkových obzorů hinduismu. Má-li být tato encyklopedie pokládána za studnici veškerého dostupného vědění o hinduismu, pak by měla tyto hraniční komunity buď přímo zahrnovat, nebo o nich alespoň nepsat jako o nepříslušících do hinduistického světa.

Jižní Indie je pokryta dostatečně: každé drávidské jméno a pojem má samostatné heslo. Uvedeni jsou i méně významní svatí a chrámy. Na poli kmenů už takový důkladný systém nepanuje, výběr hesel je spíše nahodilý. Je zde heslo Thangta (meč-oštěp) vztahující se k bojovému umění z Manipuru, o jehož existenci bude mít povědomí patrně jen hrstka čtenářů. Naproti tomu v encyklopedii zcela chybí významný pojem sarna (posvátný háj), jež je ústředním dějištěm posvátných obřadů kmenů z náhorní plošiny Čóta Nágpur. V lidovém pojetí hinduismu jsou dosud běžné posvátné stromy a jsou spojené s obřady okolo otevřeného ohně pod širou oblohou z védských dob, jež se tolik liší od pozdějšího chrámového uctívání.

Naproti tomu pod heslem Santál, což je název jedné kmenové společnosti, najdeme obsáhlý popis jejich náboženských zvyklostí soustřeďujících se okolo bongů, připomínající dévy. A zmiňuje se zde rovněž „posvátný háj“. Podobné je to s hesly jako Horský lid z Tamilnádu. Řada informací o těchto kmenech je uváděna rovněž nepřímo pod hesly jako Obřadní umění a řemesla Arunáčalpradéše. Takřka žádná pozornost se nevěnuje tomu, jaký vliv mělo na hinduismus křesťanství a islám, byť nalezneme jedno heslo zabývající se střetu hinduismu s křesťanstvím. Indická hinduistická civilizace je pochopitelně i beztak téma dost obsáhlé na to, aby se všechno vešlo do jedné encyklopedie. Tím pádem se pod heslem Ajódhja dočteme pouze o tamních chrámech, slavných osobnostech a o tom, jaký význam má místo pro Indy, ale nedozvíme se skoro nic o konfliktu hinduistický chrám vs. muslimská mešita, jenž obletěl titulní stránky snad všech novin světa. O oddaných stoupencích islámu, ničitelích chrámů a pronásledovatelích „bezvěrců“ se zde zkrátka nemluví.

Vlastní heslo má mughalský princ ze 17. století Dára Šikóh, ale to je pouze z toho důvodu, že se snažil hinduismus zahrnout do státní synkreze (k čemuž ovšem nikdy nedošlo, protože Dáru zavraždil jeho pravověrnější bratr Aurangzéb) a že nechal přeložit upanišady do perštiny. Tento překlad se dočkal převedení do francouzštiny, což obratem vyvolalo první vlnu evropského zájmu o hinduismus.

Teleskopický efekt

Třetí riziko, patrné až v příliš mnoha indických textech pojednávajících o hinduismu (zde je většina autorů praktikujícími hinduisty), je takzvaný teleskopický efekt, tedy situace, kdy se jevy a události z odlišných období nahlížejí jaksi ploše, „minulost“ se obvykle označuje za „védský“ věk. Takže se starověká astrologie potom nazývaná védská. Ta se zabývá příznivými vlivy 28 souhvězdí (nakšatra) a slučuje se s dovezenou helénskou naukou o horoskopech, která stojí na dvanáctičlenném Zvěrokruhu – nicméně je v řadě knih přesto vydávána za „védskou“.

Encyklopedii hinduismu je nedostatečně poukázáno na to, že různé instituce a pojmy mají také svou historii. U mnohých hesel jednoduše stojí: „traduje se“ nebo „tradičně se věří“. Jenže posláním encyklopedie je právě to, aby se kriticky postavila k tomu, co se traduje. Tak například slovo upanišad se tradičně interpretuje jako „sedět blízko u nohou (gurua)“. Nemusí jít nutně o mylný převod, nabízí se však, že by se pod heslem Upanišad měla objevit zmínka i o jiných možných interpretacích.

Tato potřeba historické věrnosti se může týkat mnoha významných témat indické historie, jako je například kastovní systém. Mezi odpůrci hinduismu je zcela běžné nahlížet kastu v tom nejhorším světle a vnímat tuto její podobu jako historicky neměnnou, a následně dojít k závěru, že „kastovní systém je hinduismu vlastní“. Dýchá z toho snaha na zahubení hinduismu: „Chceme-li zrušit kasty, musíme zničit i samotný hinduismus.“ Třebaže pro hinduismus je to otázka života a smrti, setkáváme se s mnoha nemyslícími Indy, kteří se na to dívají stejně – nejspíš proto, že za časů největší kastovní slávy se tak zarytě lpělo na tom, že kasty jsou odvěké a neměnné. Jenže odborný výzkum ukázal, že se pojetí kastovního systému v dávné minulosti změnilo. Kasta v době rgvédských „rodinných knih“, což jsou nejstarší indické písemnosti, vůbec neexistovala, nebo se o ní přinejmenším nikde nehovoří. Až později se kasta stává dědičná, avšak pouze po otcovské linii, přičemž pevně danou a pravidly svázanou instituci, jak známe kastu dnes, představuje pouze poslední dva tisíce let.

Na Západě pojem kasta zahrnuje dva velmi odlišné významy, důvěrně známé všem Indům: varna, to jest „barva/kategorie“, v základu čtyři společenské třídy typické pro jakoukoli členitou společnost a mající protějšky i v jiných kulturách; a džáti, což znamená „příslušnost k rodu“, v praxi tisíce endogamních společenských skupin – instituce sahající hluboko do minulosti kmenů a klanů, jež funguje rovněž mezi indickými křesťany a muslimy. Poté, co se kmeny začlenily do stále se rozrůstající védské společnosti, jim bylo ponecháno právo zachovávat vlastní zvyky a ponechat si svou jedinečnost, a sice skrze endogamii. A tak se z kmenů a rodů staly kasty, jak uvádí vůdčí představitel nižších kast dr. Bhímráo Ámbédkar. Šlo o uplatnění zásady nenásilí v praxi: integrace bez újmy na předešlé totožnosti skupiny. Heslo Kasta v encyklopedii s touto historickou věrností lehce koketuje, kdy uvádí příklady, jak v minulosti lidé védského věku sami rozhodovali o své profesi bez ohledu na to, co dělala odpradávna jejich rodina. Přesto mohla encyklopedie historickou věrnost více zdůraznit, zvlášť vzhledem k tomu, že otázka kast je dnes tolik kontroverzní a volá po důkladném objasnění.

Příkladem iluze, pod dojmem které mnoho Indů vnímá kastu jako neměnnou instituci, je skutečnost, že znají Višvámitru a Vasišthu pouze z jejich dobrodružství v puránském příběhu, kde se spor mezi nimi vysvětluje na kastovním základě. Tento kastovní „důvod“ zcela chybí v původních rgvédských příbězích o obou mudrcích. Pozdější doplnění kastovním výkladem se v encyklopedii uvádí uspokojivě na pravou míru pod heslem Višvámitra.

Další příklad: V textu pod heslem Asura je za asuru rgvédskými „rodinnými knihami“ pokládán hadí bytost Vrtra. V té době ovšem termín asura ještě nezískal pozdější negativní konotaci jakožto démon. Současně je však Vrtra označován za bráhmana, alespoň tak tomu je později v Mahábháratě, která na Indru, přemožitele Vrtry, uplatňuje zákon, na základě něhož za zabití bráhmana musí lid podstoupit určité pokání. Jde zjevně o paralelu Rámova trestu za zabití bráhmana Rávany (z eposu Rámájana). Zde by měl být jasně patrný rozdíl mezi Vrtrou zmiňovaným nejprve ve Rg-védě a jeho pozdější rolí v Mahábháratě, ovlivněném silným kastovním pohledem. Jeví se jako pravděpodobné, že poslední přepis Mahábháraty časově koresponduje s vyzdvihováním kasty coby ústředního rysu hinduismu.


Ráma-Džanmabhúmi chrám v Ajódhji (heslo o 900 slovech): Město Ajódhja leží na pravém břehu řeky Saráju ve Faizabádu v Uttarpradéši. Starověké ruiny se zde rozkládají v okruhu 4 km a zvedají se do výšky 10 metrů nad zem. Podle Válmíkiho Rámájany byla Ajódhja kdysi hlavním městem království Kóšala, jemuž vládl král jménem Dašaratha. Jeho syn Ráma je Indy považován za vtělení Višnua. Na místě nazývaném Ráma-Džanmabhúmi byla v létech 1585–86 postavena mešita. Nechal ji postavit správce pověřený Báburem, vládcem Indie a zakladatelem Mughalské říše. Svědčí o tom alespoň nápis vyrytý do kamenné desky, kdysi vsazené nad hlavní portál vstupu do mešity. Další podobný nápis prý byl na jižní stěně kazatelny, a ten říkal, že mešita byla postavena přímo na příkaz samotného Bábura. Mešita už dnes neexistuje. Dosahovala střední velikosti, měla tři kopulovité síně se třemi vstupními oblouky. Před vstupem do mešity se táhla řada čtrnácti sloupů z černého kamene, zdobených typickými náměty a postavami, které dokazovaly, že původně byly součástí hinduistického chrámu.
Aštasakhí (heslo o 800 slovech): Osm nejbližších přítelkyň a družek Rádhy… Těchto osm žen se považuje za nejvýznamnější z gópí (pastýřek) tvořících doprovod Rádhy. Višnuismus je pokládá téměř za bohyně, neboť jde o duchovně vyspělé bytosti (mající duchovně pokročilejší stav mysli), schopné vyslyšet člověka a splnit jeho přání. Jejich úkolem je zajišťovat pro Rádhu s Kršnou trvalou hru (lílá) odehrávající se v nadpozemské sféře mimo čas a prostor… V puštimárgovské literatuře Kršna sestoupil z Gólóky spolu s Rádhou, pastýřkami gópí, krávami a telaty a inkarnoval se s celou svou družinou v bradžské oblasti, aby se oddal své kratochvíli… Pastýřky gópí se dělí do skupin podle jejich způsobu myšlení a projevu lásky ke Kršnovi: svakíja (provdané) nebo parakíja (neprovdané za Kršnu).
Sthapati (architektura) (heslo o 1000 slovech): Sthapati je odborný termín označující vedoucího architekta, který navrhuje a řídí stavbu chrámu, paláce či jiné velké budovy a dohlíží na ni. Sthapatja, tedy architektura, po dobu pět a půl století trvající vlády Britů soustavně upadalo. Ačkoli se Britové snažili o zachování architektonického dědictví tím, že zřídili Department of Archeology, nepodporovali nijak rozvoj tradičního stavebního řemesla. Teprve občané některých enkláv Indie, například oblasti Nattukottai Chettiars, a příslušníci některých komunit, jakou jsou gudžarátští džinisté, podporují tradiční architekturu a sochařství a udržují tato díla i dnes při životě.

Návrhy pro změnu

Encyklopedie, ve shodě s celou řadou hinduistických učebnic náboženství a úvodů do hinduismu, uvádí čtyři purušárthy čili životní cíle hinduisty. Uplatníme-li však přísná měřítka vztahující se na encyklopedii coby žánru, je toto pravda jen zčásti. Původně měl v hinduismu život člověka cíle tři: káma (smyslovost), artha (blahobyt) a dharma (mravnost). Později se přidala kategorie zahrnující všemožné náboženské praktiky, cokoli související se vztahem součásti (jednotlivce) k celku (vesmíru). Pojem mukti nebo též mókša, tedy „osvobození“, se objevuje až v pozdější fázi hinduismu s upanišady; a k jeho pozvednutí na hlavní cíl života došlo až po nárůstu popularity buddhismu, jenž se okolo osvobození soustřeďuje. Jakákoli encyklopedie by měla tuto historii osvětlit i přes to, že dnešní věřící to mají zafixované nesprávně.

Podobné je to i se životními etapami života (ášramy) hinduisty, které byly původně také jen tři: etapa učedníka hledajícího poznání, etapa hospodáře, pilíře společnosti, a etapa starce, jenž se uchyluje do ústraní lesa, ať doslovně nebo přeneseně. Posledně jmenovaná etapa vešla ve známost asi nejlépe s příběhem věštce Jádžňavalkji, jenž na sklonku života manželského pronáší ke své choti Maitréjí na rozloučenou slavnou řeč, jež se pro svou nadčasovost stala základním kamenem učení o átmanu. Kategorie sannjása, „zřeknutí se“, tehdy ještě neexistovala. Třetí životní etapa, vánaprastha čili „ten, který se stáhl do lesa“, se liší v tom, že následuje až po etapě hospodáře, zatímco sannjása etapu hospodáře zcela nahrazuje. Askezi tak povyšuje z obyčejného životního údobí na úroveň celoživotního přístupu či poslání, přičemž se vyznačuje určitými rity, které stárnoucí hlava rodiny neprováděla. Praktikovali je jistí muniové, zmiňovaní v Rg-védě ve třetí osobě jako tuláci, kteří byli podstatně odlišní od védských ršiů, vystupující jako dvorní kněží či jinak významní příslušníci výkvětu společnosti. Pak se však objevil princ Siddhártha Gautama, známý jako Buddha, chráněnec králů a bohatých, a založil vlastní, velmi úspěšnou sektu mnichů žijících v celibátu. Až vlivem těchto nových okolností – alespoň to tvrdí soudobí odborníci – vyvstala mezi bráhmany potřeba zahrnout životní styl sannjásy do čtvrté životní etapy. I tak při hlubším přezkoumání tato nová „etapa“ působila jaksi nepatřičně vedle vánaprasthy.

V encyklopedii se dále vyjmenovávají čtyři typy jógy, přesně jako je tomu v díle svámího Vivékánandy. Většina hinduistů bude patrně souhlasit, že existuje karmajóga, džňánajógabhaktijóga, a stejně tak i rádžajóga. V Bhagavad-gítě se první tři nazývají takto: karmamárga je „cesta konání“, džňánamárga je „cesta poznání“ a bhaktimárga je „cesta odevzdanosti“. Neoznačují se pojmem jóga a zcela jistě se nejedná o přesně definovanou jógu popisovanou v Pataňdžaliho Jóga-sútře: „Jóga je zastavení myšlenkových pochodů“ (což tato encyklopedie v souladu s Vivékánandou připisuje rádžajóze).

Bhagavad-gítá nepředstírá, že bhakti, coby láskyplné zaměření na božskou bytost odlišující se od uctívače, představuje určitou formu sebepohroužení, jímž je jóga. Na jiném místě v úvodu encyklopedie se objevuje citace bhaktického básníka Kabíra píšícího o tom, že jóga nemá žádný užitek. Ne že by jóga anebo bhakti pro člověka byly špatné, jde však o odlišné pojmy. Spoléhat na Boha (tj. bhakti) je něco jiného než spoléhat pouze sám na sebe (tj. jóga). Tento rozdíl se kdysi chápal velmi jasně, jak vyplývá například z polemiky ze 16. století mezi bhaktickým mistrem Nánakemnáthovskými jóginy. To, že oba výrazy, tedy bhakti a jóga, nakonec skončily ve společné škatulce bhaktijóga, ukazuje na rozmáhající se nevzdělanost v otázkách hinduismu mezi dnešními Indy (kterýžto problém prohlubuje sekularizace vzdělávání). Proto by pojmově přesná encyklopedie byla vítaným pomocníkem, který by to uvedl na pravou míru.

Árja, dása, asura

Árja je zde definován jako „vznešený“, tedy v klasickém významu, a stejně tak odkazuje i na Árijce ve védském slova smyslu. To je zcela správně, byť druhý zmiňovaný pojem by mohl být osvětlen lépe a podrobněji a obsahovat též zmínku o tom, že výrazy postavené na stejném základu rovněž sloužily Chetitům a Íráncům (Peršanům) k označení sebe sama, tedy vlastního etnika. Tudíž že to používali k vymezení „my“ versus „oni“. Původně se jednalo o označení příbuzné etnické skupiny, kdy pro Íránce byli všichni ostatní, včetně védského lidu, „oni“. Pro jednoho je jeho člověk árja a ten cizí anárja (ne árja) a naopak. Když se v Indii začaly s výrazem postupně spojovat védské kmeny (Pauravové a jejich podkmen Bháratovci), přenesl se význam slova na „védský“, „civilizovaný“, a tudíž „vznešený“ – na rozdíl od nekulturních lidí mimo vliv védské tradice. Tím pádem je text v encyklopedii správný, leč neúplný. Abychom opravdu bezezbytku pochopili, o co se zde jedná, chtělo by to trochu víc informací.

Dása, dnes překládané jako „sluha“, může odkazovat na Íránce, což platilo i pro dasju, pani a nejspíš také šúdry. První tři mají íránský ekvivalent a objevují se v íránském kontextu, jak vyplývá z řeckých a íránských historických záznamů. Rg-véda popisuje dásy jako „bez boha Indry“, „bez ohnivé (védské) oběti“ a podobných atributů. V dnešní době je již zcela nesprávné tvrdit, že tyto pojmy mají co do činění s „domorodci tmavé pleti“, jak vštípili až příliš mnoha lidem orientalisté z 19. století. Mnozí hinduisté se zde uchylují k defenzívě a u slov, jež později získala význam „podřízená třída“, jaksi zapomínají na íránský původ. Heslo Dása začíná obvyklým překladem „služebník“, načež zabředá do úvah o přeneseném náboženském významu (například ve jménu Rámdás, „Rámův služebník“), jenže nic nesděluje o původu toho slova. To je jednak nedostačující po odborné stránce, jednak je to politicky neuvážené.

Podobně i pojem asura odkazuje opět na Íránce. Asura se zpočátku významově překrýval s výrazem déva, jak zde bylo správně podotknuto. Jenže v době desáté, nejmladší, knihy Rg-védy se – po válce s Íránci (Bitva Deseti králůVáršágirská bitva, ve které figuruje Vištáspa, král a ochránce Zarathuštry) – dvojice termínů rozchází z důvodů etnických: déva začala znamenat pro Indy „božstvo“ a pro Íránce „ďábel“; a u pojmu asura/ahura tomu bylo obdobně. Psychologie války všechno, co jakkoli souviselo s Íránci, zdémonizovala. Než se znepřátelené strany opět usmířily, ustrnul termín asura na významu „démon“ a začal se spojovat se všemi možnými nepřáteli či padouchy, kteří již dávno neměli žádnou spojitost s původními etnickými konotacemi.

Natarádža (heslo o 1100 slovech): Doslova znamená „Král tanečníků“; jde o umělecké ztvárnění Šivy. Tamilské písmo Unmai vilakkam praví: „Stvoření povstává z bubnu, ochrana přichází z rukou naděje, z ohně pochází zkáza, noha držená ve vzduchu dává osvobození.“ Tanec jako takový je vyložen na pěti činnostech: stvoření, zachování, zničení, zahalování světa a vykoupení (sršti, sthiti, samhára, tirobhávaanugraha). Je rovněž vykládán v kontextu jógy. Dané zpodobnění má zosobňovat vnitřní procesy, jimiž se probouzí či posiluje tzv. „svinutá“ (hadí) síla kundaliní. Šiva Natarádža představuje podle slov renomovaného kritika umění syntézu nauky, náboženství a umění. Jeho podobizny z bronzu vzniklé za epochy čólské dynastie (9.–12. století) představují vrchol sochařské tvorby. Sošky Natarádži se nacházejí jak v chrámech, tak v muzeích. Existuje jen pár chrámů zasvěcených Natarádžovi coby hlavnímu božstvu, nicméně podobizny Natarádži naleznete ve většině Šivových chrámů.


Vydělené sekty

Další požadavek na hodnocení jakéhokoli díla, které pojednává o hinduismu a klade si odborné a nestranné nároky, je tento: Staví se nějak k otázce, zda buddhismus, sikhismus atd. představují součást hinduismu, nebo zda jde o samostatná náboženství? Politikové a nedovzdělanci přistupují k džinismu, buddhismu, sikhismu a rovněž různorodým kmenovým tradicím jako k samostatným náboženstvím – ať už je za tím snaha zavděčit se separatistickým zájmovým skupinám a získat voliče, nebo čisté protihinduistické zaujetí. Politika namířená proti samotnému hinduismu zapříčinila, že se hnutí jako Árja SamádžRámakršnova misie prohlásily dočasně za nehinduistická. Přesto historicky věrný přístup by je zahrnul mezi onu početnou řadu sekt a hnutí označovaných souhrnným názvem hinduismus.

Encyklopedie v tomto směru předkládá smíšený obraz. Provázanost těchto sekt a hnutí na hinduismus je zahrnuta do jednotlivých hesel. Tak třeba heslo Álára Káláma věcně líčí vliv tohoto myslitele na Buddhu a jeho uchopení meditace: technika, kterou učil, vedla Buddhu k tomu, že meditaci dál praktikoval (zatímco upustil od přísné askeze, k níž ho nabádali jiní učitelé) a rozvinul techniku vipašjaná („bdělost“ či také „vhled“), která mu nakonec přinesla osvobození. Buddha stvořil vlastní pojetí hinduismu, na což má ostatně hinduistický guru právo; ještě před ním totéž učinil védský zřec Dírghatamas a po Buddhovi zase filozof Ádi Šankara. Buddha se nicméně nikdy neodloučil od stávajícího náboženství. Ba právě naopak, když se ho na sklonku života ptali, v čem spatřuje tajemství stabilní společnosti, zmínil mezi jinými i trvalou úctu k dosavadním mudrcům, poutním svátkům a tradicím a posvátným místům (míněno předbuddhistickým).

Podobně i ústřední motivy sikhismu vycházejí z pradávných hinduistiských konceptů, například z mantry Só’ham („já jsem On“), která má védský původ a v sikhském písmu a praxi slaví návrat. Pod heslem Dašam Granth je rozvedeno, jak poslední sikhský guru Góvind Singh překládal svým žákům příběhy z purán. Doslova stovky důkazů nahrávají názoru, že sikhismus představuje jednu z početných hinduistických tradic. Učenec nemá občas na vybranou a musí i přes veškeré protivenství s pravdou ven a říkat nepříjemné věci pouze proto, že je shledal pravdivými. V tomto případě historická fakta dokazují, že sikhismus je hinduistická náboženská škola, třebaže se může jevit jako politicky žádoucí přizvukovat sikhskému separatismu. Pokládat sikhské guruy za nehinduistické je naprostý anachronismus: ani jeden z nich neměl potuchy o tom – nebo si nemyslel –, že je zakladatelem nového náboženství, natož vyděleného z hinduismu. Dokonce i samotná slova gurua Nánaka to potvrzují: „Není žádný hinduista, není žádný muslim.“ Toto sdělení separatisté mylně vykládají jako snahu o oddělení se od hinduismu, ve skutečnosti představuje typicky hinduistické prohlášení.

V islámu znamená náboženská příslušnost všechno: je rozhodující pro to, zda půjdete do nebe (ano, pokud jste muslim), nebo zda skončíte v pekle (osud všech nemuslimů). Naproti tomu v hinduismu může náboženská příslušnost mít význam zde na tomto světě, ale z vyššího hlediska neznamená vůbec nic: vaše mukti čili osvobození nezávisí na tom, k čemu se hlásíte nebo do jaké skupiny patříte, ale na tom, zda praktikujete svou duchovní cestu. Když Mahátma Gándhí prohlásil: „Jsem hinduista, jsem muslim, jsem křesťan, jsem sikh,“ jeho oponent Muhammad Alí Džinnáh trefně poznamenal: „To je typicky hinduistické prohlášení.“

Jenže jsou zde i hesla vztahující se k sikhským guruům či posvátným místům sikhů, která zmiňují „sikhy a hinduisty“. Už pouhá skutečnost, že byla tato hesla zahrnuta do encyklopedie o hinduismu, svědčí v neprospěch vydělení sikhismu, avšak redakční tým to nechtěl příliš zdůrazňovat. Purista by možná řekl, že redaktoři mohli sklouznout k politické opatrnosti pod vlivem nedávné, Brity vyslovené otázky sikhského separatismu. Ve skutečnosti je však moudré tento separatismus do určité míry zmínit. Tak předně je to věc slušnosti; tak třeba muslimové se důsledně řídí příkladem Mohameda, a tudíž je lze po právu nazývat mohamedány, ale jelikož si sami chtějí říkat muslimové, říkáme jim i my ze slušnosti muslimové.

Ve druhé řadě jde o to, že encyklopedie musí dbát na své dobré jméno, které má přímý dopad na její hodnověrnost coby zdroje informací. Kdyby jednoduše prohlásila, že sikhové jsou hinduisti, na mnoha vlivných místech by jí to vysloužilo pečeť hinduistického šovinismu nebo něčeho ještě horšího. Tak či onak, existuje-li řada sekt a jednotlivců prohlašujících „my nejsme hinduisté“, neznamená to, že by jejich učení nebo praktiky byly s hinduismem neslučitelné; tato encyklopedie výmluvně dokazuje, že jsou s hinduismem historicky spjaté. Pouze vinou toho, že si hinduismus v nedávné době zhoršil pověst a je z mnoha stran napadán, se od něj lidé jaksi odvracejí. A nic na tom nezmění, budou-li hinduisté vykřikovat: „Ale vždyť jste přeci hinduisté!“ Rozhodnutí redakčního týmu příliš to nerozmazávat je správné. Ovšem v den, kdy se hinduismu vrátí jeho bývalá sláva, se tyto sekty vrátí a budou se hrdě bít v prsa: „My jsme také hinduisté! Dokonce lepší hinduisté nežli vy!“

Závěr

Po zevrubném přezkoumání Encyklopedie hinduismu nám nezbývá než konstatovat, že jde o skvělý, užitečný a nepostradatelný počin, byť nepatrně zakalený typicky hinduistickými nedostatky. Týmu autorů se obdivuhodně podařilo nepadnout do pasti sektářství a šovinismu a současně úžasně omezit „teleskopický efekt“ zaokrouhlování časových hlubin na jednu univerzální „minulost“. Problém anachronismu je zde ve skutečnosti mnohem méně závažný, než by člověk očekával pod dojmem četby projevů „internetových hinduistů“. Jejich zkreslené vnímání času dosahuje až směšného extrému, například že bůh Ráma žil před milionem let, popřípadě tvrzení, že dávní hinduisté ovládali celý svět. Všem těmto úskalím se encyklopedii podařilo úspěšně vyhnout. Už strohá fakta činí z hinduismu dostatečně zajímavou a ojedinělou kulturu; netřeba nikterak zveličovat.

Práce na projektu započaly v době, kdy pomalu končila éra tištěných médií. Encyclopedia Britannica tehdy upustila od tištěné verze a rozhodla se vycházet nadále pouze online. Je štěstí, že Indové ještě stačili svou encyklopedii poslat do tiskárny. Budoucí generaci to bude jedno, ale naše generace dá stále raději přednost tištěné knize před její virtuální podobou. Tištěné vydání Encyklopedie hinduismu bylo nezbytné, aby téma hinduismu získalo ve světové literatuře hodnověrný pramen. Na druhou stranu je logické, že nadcházející vydání budou vycházet patrně už jen na internetu (i pro účely této recenze bylo použito PDF, a nikoli jedenáctisvazkové tištěné vydání). Výhodou virtuální podoby knihy je, že do ní lze velmi rychle přidávat aktualizace a nové informace a rovněž opravovat případné chyby. Význam tohoto díla pak spočívá především v tom, že se hinduisté konečně odhodlali promluvit sami za sebe, protože nalezli opět vlastní identitu a sebevědomí.

Koenraad Elst

Koenraad Elst se narodil v roce 1959, je belgický indolog a autor mnoha knih o historii Indie a o indické obrodě. Neváhá se vyjadřovat ani k tak kontroverzním tématům, jako byly události ve městě Ajódhja či politika árijské migrace.

FOTO © Amit Misra, J-P. Dalbéra, Encyclopedia of Hinduism.