15

14

16

Namísto fotografování podobizny bohů malujme

D

r. S. P. Sabharathnam Sivacharyar nabízí odpověď na otázku, proč je vhodnější si namalovat vnitřní svatyni chrámu, než abychom ji vyfotografovali.



Mezi dobrou malbou a fotografií jsou podstatné rozdíly. Do malby se prostřednictvím malířovy mysli a rozjímání dostává určitý druh posvátné síly. Bez hlubokého rozjímání nad vybranou podobiznou nebo výjevem by malíř nenamaloval dobrý obraz. Při fotografování však žádné takové přemýšlení neprobíhá a na výsledné fotografii tedy tato síla jaksi chybí. Tohoto rozdílu si můžeme všimnout na malbě Šrí Natarádži od A. Manivela a na fotografii této postavy.

Při malbě malíř vybírá základný prvky výjevu, které zvýrazňují jeho krásu, a zobrazuje tedy jenom tyto vybrané prvky. Tento výběr dává celému obrazu posvátný nádech. Tento výběr však neprobíhá při pořízení fotografie. Ta zobrazuje pouze celý výjev bez působivosti a nic nezdůrazňuje jeho krásu. Fotografování je mechanická činnost a malba je velmi duchovní záležitost.

Kvůli těmto rozdílům je malba chrámové podobizny boha povolena a fotografování nikoliv. Obecný názor, který sdílí hlavně starší lidé, je, že fotografování by zkazilo posvátnost obrazu nebo dokonce celé svatyně. Ve svatých textech však nenajdeme žádné pravidlo, které by fotografování zakazovalo. Nacházíme v nich pouze kapitolu čitrabhása – malby a kresby. Moderní fotografie by do této kategorie možná mohly být zařazeny, ale mělo by se dbát na to, aby tyto fotografie zachovávali posvátnou atmosféru svatyně.


Smysl života

S

tarodávní mudrci tvrdí, že nejsme naším tělem, myslí ani emocemi. Jsme božské duše na objevné cestě. Vzešli jsme z Boha, žijeme s ním a postupně se s ním snažíme ztotožnit. V podstatě jsme Pravda, kterou hledáme. Jsme nesmrtelné duše žijící a vyvíjející se díky pozemským zkušenostem, které zakoušíme v průběhu mnoha životů.

Védští ršiové nám dali odvahu tím, že hlásali tuto prostou pravdu: „Bůh je život našeho života.“ Velcí mudrci tuto myšlenku ještě prohloubili a řekli, že Bůh nemůže vykonávat pouze jednu věc: Bůh se od nás nemůže oddělit. Bůh je náš život. Bůh je život ptáků. Bůh je život ryb. Bůh je život zvířat. Když si uvědomíme tuto životní sílu ve všem živém, uvědomíme si tak i Boží láskyplnou přítomnost v nás samotných. Jsme neumírající Vědomí prostupující vším. Uvnitř nás jsme v každém okamžiku dokonalí a pouze musíme objevit a prožít si plně tuto dokonalost.

Nejvyšším cílem života na zemi je uvědomit si átmana, dosáhnout nirvikalpa samádhi. Každá duše objeví svůj kousek Šivy, absolutní realitu, věčnou, beztvarou, prostorově neohraničenou božskou podstatu. Uvědomění si Tohoto je osud každé duše; dosáhneme ho odříkáním, pravidelnou meditací a zaséváním semen karmy, která musí vyklíčit. To je brána k mókše, osvobození se od znovuzrozování.

Átman leží za hranicí našeho myšlení, za našimi pocity, skutky nebo pohnutkami i těch nejvyšších stavů našeho vědomí. Božské Jsoucno je pevnější než neutronová hvězda, prchavější než prázdný prostor, hlubší než myšlenka nebo pocit. Je to ta nejvyšší realita, nejniternější pravda, kterou všichni hledají. Jelikož uvědomění si Boha musí prožít fyzické tělo, duše krouží stále dokola do živých buněk, aby mohla tančit se Šivou, žít se Šivou a nakonec s ním splynout v jeden celek. Ano, džíva je ve skutečnosti Šiva.

Ilustrace © A. Manivel