66 – 67

64 – 65

68

HINDUISTIČTÍ SVĚTCI

Akka Mahádévíno úplné odevzdání se

Karnátakské básně vírašaivovských světců ztělesňují nejniternější oddání se Šivovi a poukazují na dosažení nejvyššího duchovního cíle

L

​ežím probuzen v brzkých šerých ranních hodinách a jsem pohroužen do poezie 12. století, kterou psali světci reformního vírašaivovského hnutí v Karnátace. Vačany (básně) Akka Mahádéví, mladé vírašaivovské světice z 12. století, jsou obzvláště působivé. Jsem lapen jejími slovy, jejími ryzími a vášnivými šípy krásy a nadčasovým tématem.

Básnířka se narodila v 11. století v malé vesničce Uduthadi v Karnátace. Byla zasvěcena do uctívání šivalingy, když jí bylo deset let, a cítila se zaslíbená bohu Šivovi. Svá léta dospívání strávila jeho uctíváním a skládala vačany, ve kterých šířila touhu po svém milovaném nazývaném „Čénna Mallikárdžuna“ nebo „Bůh Bílý jasmín.“ Právě tak se říkalo Šivovi v chrámu jejího rodného města.


Jsem zamilovaná do někoho,
který nezná smrt, zlo ani podobu.
Jsem zamilovaná do někoho,
kdo nezná místo ani prostor,
ani začátek, ani konec.
Jsem zamilovaná do někoho,
kdo nezná strach ani nástrahy tohoto světa,
do Nespoutaného, který nezná hranice.
Čím dál více miluji
svého manžela
známého pod jménem Čénna Mallikárdžuna.
Zbavte se těch manželů, kteří umírají a skomírají
a nechte je shořet v ohni kuchyňských kamen!


Vačany zaujímají jedinečné místo v historii kannadsky psané literatury. Jsou psány prostým jazykem a zaplavují nás myšlenkami středověkých socio-náboženských reformátorů vírašaivismu ve státě Karnátaka. Otevřely dveře obyčejným lidem, kteří mohli svou osobní zkušenost z uctívání boha Šivy popsat lidovým jazykem v době, kdy sanskrt používali pouze příslušníci vyšších kast.

Vačany kombinují srozumitelnost prózy a rytmus poezie, vnitřní verše a syntaktické paralelismy. Více než 20 000 vačan bylo složeno více než 300 předními vírašaivovskými příslušníky. Asi 300 těchto básní napsala Akka Mahádéví a jsou považovány za ty nejpoetičtější. Její krátké, ale působivé, verše jiskří kouzlem a hudbou slov; představují nám jádro duchovní filozofie dojemným hlasem člověka, který je omámen božskou láskou:


Hledím na cestu a vyčkávám na Jeho příchod.
Pokud nepřijde, budu zarmoucena a pomalu se budu vytrácet.
Pokud se opozdí, bude mě soužit hlad.
Ó matko, když je v noci pryč,
cítím se jako ptáče lásky,
které nemá co obejmout.


Dívka, která odmítá královskou svatbu

Díky Mahádévíným vačanám můžeme sledovat její životní cestu k mókše, konečnému osvobození. Z jejích veršů pochopíme, že byla oslnivá mladá kráska. Král Kaušika, vládce její rodné země, se do ní vášnivě zamiloval hned, jak ji poprvé uviděl. Jeho žádost o ruku však odmítla a takto mu vyčinila: „Kromě mého Čénna Mallikárdžuny jsou všichni ostatní muži pouhé hračky.“


Hanba tomuto tělu!
Proč se zatracuješ
pro svou lásku –
tento hrnec výkalů,
tato nádoba plná moči,
tento rám z kostí,
tento páchnoucí hnis!
Mysli na boha Čénna Mallikárdžunu!


Neodbytný Kaušika zastrašoval rodinu básnířky, což mělo vážné důsledky. Nakonec dívka ustoupila a souhlasila, že si ho vezme pod podmínkou, že ji nebude nutit poddat se mu, když mu to sama nedovolí. Když později král tento slib porušil, Mahádéví ho opustila. Když odcházela z paláce, Kaušika ji nařídil, aby mu vrátila všechny šperky a luxusní oblečení, které jí daroval. Mahádéví ze sebe vzpurně strhala oblečení a vyšla nahá do ulic jako digambara – nahá světice.


Poslední kus oblečení
může být zahozen,
ale kdo může odejmout prázdnotu,
kterou nahota vyjadřuje?
Blázni – když jsem oděna v ranním světle boha Jasmína, nemůžu cítit stud.
Co bys mě tedy schovával do hedvábí a záře klenotů?

Příchod do Anubhava mantapy: Mahádéví před Allama Prabhuem na dvoře jeho oddaných věřících.
Spojení se skupinou oddaných věřících

Básnířka se pěšky vydala do Anubhava mantapy, neboli „Příbytku zkušenosti,“ střediska filozofických a duchovních diskuzí v Kalyani, které řídil Allama Prabhu a ve kterém se scházeli vírašaivové, jako například Basavanna a Čénnabasavanna. Když Mahádéví po svém putování dorazila nahá do Anubhava mantapy, místní lidé ji přivítali velmi skepticky. Allama Prabhu, který si nebyl jist jejím duchovním přesvědčením, ji vyzval: „Proč přicházíš, ženo, v bujícím rozkvětu mládí? Pokud můžeš říct jméno svého manžela, pojď dál a sedni si. Jinak prosím odejdi!“


Všichni lidé jsou mí rodiče.
To oni vytvořili mé nedostižné spojení s Čénna Mallikárdžunou.
Když se všechny hvězdy a planety dívaly,
můj guru vložil mou ruku do Jeho.
Linga se stal ženichem a já nevěstou.
Čénna Mallikárdžuna je tedy můj manžel
a nejsem spojena s nikým jiným na tomto světě.


Allama Prabhu položil Mahádéví spoustu otázek, až nakonec všichni vírašaivové rozpoznali její hodnotu. Ocenil ji i samotný Allama Prabhu: „Tvé tělo je ženské, ale tvá mysl je spojena s Bohem!“ Mahádéví tedy světci přijali do svého kruhu a z respektu a náklonnosti k ní jí začali říkat Akka neboli starší sestra.

Akka Mahádéví pokračovala ve vykonávání duchovních rituálů a odříkání (tapas) v Kalyani pod vedením Allama Prabhua a vačany, které v této době složila, vypovídají o jejím pokroku.


Listy jabloně
mající nespočetně různé tvary
oplývají mnoha odstíny zeleně
a každý je zcela jiný.
Na sousedním růžovém keři
mají listy a okvětní lístky
stejnou vlastnost jako ty na jabloni.
Stejně tak i stébla trávy,
lobelky a sedmikrásky
mající jedinečné odstíny barev.
Akka Mahádéví toužila najít
Tvou tvář
a našla ji všude.
Ó Čénna Mallikárdžuno!


Po několika letech sádhany přišla Akka Mahádéví do Šivova chrámu v Šríšailamu ve státě Ándhrapradéš. Říká se, že poslední roky svého života strávila v různých jeskyních, kde dokončila svůj proces osvícení a dosáhla mahásamádhi, božského spojení se svým Pánem. Neověřené historické záznamy poukazují na to, že zemřela, když jí bylo kolem pětadvaceti let. Podle legend byla pohlcena zábleskem světla a zanechala po sobě pouze své básně jako kroniku své duchovní cesty, která v našich srdcích stále vzbuzuje respekt a obdiv.

Dodnes uctívaná: Svatyně Mahádéví v Udathadi, v jejím rodném městě.
Ó Bože bílý jako jasmín!

Zde nabízíme ukázku Mahádévíných básní, vybraných z knihy Speaking of Siva, kterou přeložil A. K. Ramanujan (Penguin Classics).

Lokny zářivých zrzavých vlasů; koruna posetá diamanty; malé nádherné zuby a oči smějící se tváře, která rozsvítí čtrnáct světů – viděla jsem Jeho krásu a dnes potlačuji hlad ve svých očích.

Viděla jsem Toho jediného, který hraje na lásku pomocí šakti, která je základem světa. Viděla jsem Jeho způsob života a začala jsem žít.

Včela, která celou dobu pyla nektar z bílého jasmínu je touto činností zcela pohlcena.

Jsi v lese; jsi stromy v lese; jsi pták a zvěř, kteří si hrají mezi stromy. Ó Bože bílý jako jasmín, jsi součástí všeho. Proč mi neukážeš svou tvář?

Když jsem neznala sebe, kde jsi byl? Byl jsi ve mně jako barva ve zlatě. Viděla jsem tě, bílý jasmíne – paradoxem tvého bytí je to, že nikdy neukážeš ani kousek svého těla.

Lidé, muži i ženy, se červenají, když odhalí oděv zakrývající jejich hanbu. Když Pán všech lidských životů vstoupil na svět bez tváře, jak můžeš být tak prostý? Když celý svět je jen okem našeho Pána, které vše pozoruje, co můžeme zahalit a ukrýt?

Bylo to jako potok řinoucí se do vyschlého jezera, jako kapky deště padající na rostliny vyschlé na troud. Bylo to jako potěšení tohoto světa a cesta k dalšímu, přičemž obě cesty směřují ke mně. Viděla jsem nohy Pána, Ó bílý jasmíne, stálo to za všechno mé úsilí.

Poslouchej, sestro, poslouchej. Zdál se mi sen. Viděla jsem rýži, pepřovník betelový, palmový list a kokosový ořech. Viděla jsem asketu, který přišel žebrat. Měl bílé zuby a drobné zacuchané lokny. Následovala jsem ho a držela jsem jeho ruku. Ten, který jde, rozbíjí všechna pouta. Viděla jsem Boha, bílého jako jasmín, a mé oči prozřely.

Sluneční světlo osvítilo celou oblohu, pohyb větru, květiny a všech šest barev stromu, keře a popínavé rostliny: všechno tohle je denní uctívání. Světlo měsíce, hvězd a ohně, blesků a všech věcí, které jdou ve jménu světla, jsou součástí nočního uctívání. Noc a den jsou součástí Tvého uctívání. Zapomínám na sebe, pane, bílý jasmíne.

Manjushree Hedge

FOTO © Sunil Deepak, Wiki Commons.