57

56

58 – 61

NÁZORY

Objevování hybné síly naší hinduistické identity

Vyrostl jsem ve studu za svou náboženskou příslušnost. Teď je ale všemu jinak.

B

​ěhem své akademické a novinářské kariéry jsem se snažil usmířit svou hinduistickou identitu s profesním životem. Jako mnozí příslušníci mé generace jsem toužil po přijetí a vnímal jsem nesprávný výběr mezi přizpůsobením se a odříznutím se od ostatních. Byl jsem svědkem obojího: Viděl jsem druhou generaci hinduistů, kteří zůstali věrni své vlastní komunitě a také ty, kteří se naprosto vzdali své kulturní a náboženské identity, dokonce si poangličtili svá jména původně v sanskrtu nebo v tamilštině, aby nezněla cize. Kolik znáte lidí, kteří se jmenovali Krishnan a změnili si jméno na Kris nebo podobné jméno? Stává se to. Stává se to v téhle zemi již desetiletí.

Vyrostl jsem v Americe a jednou z nejdůležitějších věcí pro mě byla ta, jak mi má rodina předala hinduistické rituály. Jako mnoho dalších amerických hinduistů druhé generace jsem přejal hinduistické rituály, aniž jsem rozuměl jejich smyslu. Navíc mým rodičům nikdo neposkytl návod, jak mě naučit vyvážit své hinduistické hodnoty a praktiky a každodenní život amerického občana. Mezi to patřila i skutečnost, že jsem byl ve škole jediný hinduista.

Generace mých rodičů věřila, že v Americe může vychovat indické hinduisty bez toho, aby navykla své děti na prostředí, ve kterém skutečně žili. Když jsem byl ve škole, tak jsem se například v učebnici dočetl, že kastovní systém je omezující a že hinduismus je patriarchální a poněkud divné náboženství.

V osmdesátých letech bylo uvedeno několik známých filmů, které parodují hinduismus. Někteří z vás si možná pamatují film Indiana Jones a Chrám zkázy. V něm se objevuje neblaze proslulá scéna hostiny, při které jsou servírovány opičí mozky z rozseknuté lebky. Týdny po tom, co mí spolužáci viděli tuto scénu, jsem jimi byl bez přestání šikanován. A navíc jsem měl učitelku, která se mě místo toho, aby se snažila porozumět mé náboženské příslušnosti, bezohledně zeptala: „Tak, je to pravda, že hinduisté jí opičí mozky?“

Z tohoto a z dalších důvodů jsem, jako mnozí příslušníci mé generace, vyrostl ve studu za svou náboženskou příslušnost. Neměl jsem jak vysvětlit hinduistický odkaz, takže jsem se nemohl účastnit žádného dialogu o náboženství. Procházel jsem obdobím, zvláště když jsem byl teenager, kdy jsem hinduismus otevřeně zavrhl. Doma jsem ho stále praktikoval, ale na veřejnosti mě nebylo možné dostat blízko nějakého chrámu.

Chodil jsem na Minnesotskou univerzitu, kde jsem se poprvé v životě ocitl sám, skoro 2000 kilometrů od své rodiny a téměř každý den se někdo snažil svést mě z mé víry. Víte, co jsem udělal jako první věc, abych se aspoň trochu cítil jako doma? Postavil jsem si ve svém pokoji malý oltář s podobiznami (múrti) bohů Báládžiho, HanumánaMurugana. Ten malý kout mi poskytoval útěchu.

To, díky čemu si nakonec zase začal vážit své hinduistické identity, nemělo nic společného se vztahy s ostatními hinduisty. Stalo se tak díky pokusu, kdy jsem byl nucen přestoupit na jiné náboženství. Cvičil jsem v tělocvičně, když za mnou přišel kluk z „Campus Crusade“ (křesťanské skupiny fungující na univerzitě) a nabídl mi, že mi pomůže cvičit. Odpověděl jsem: „Jasně, budu rád, když mi někdo pomůže zvednout tohle závaží.“ Když mi pomáhal, navrhl, že bychom si mohli společně zahrát fotbal: „Super, tak si tedy později zahrajeme fotbal!“ Poté mě pozval do svého kostela, kam chodil. To jsem odmítl a řekl mu bez zvláštního zájmu, když jsem zrovna zvedal 80 kilogramů, což pro mě bylo opravdu hodně: „Ne, nechci, nejsem křesťan.“ Kluk se rychle otočil a odešel a já jako sedmnáctiletý jsem musel unést celou tu váhu sám. Bohužel mi spadla na hrudník. Posbíral jsem všechnu sílu, kterou mě obdařil Báládži a naštěstí se mi podařilo ze sebe závaží dostat. Byla to pro mě velká, mohl bych říct, že i těžká, lekce. Dostal jsem se do ohrožení své hinduistické identity, ale nakonec jsem ji přijal za svou.

O mnoho let později jsem tu já, americký hinduista druhé generace, který viděl, jak se tolik mých vrstevníků zříká svého náboženství. Ne všichni nutně přešli na jiné náboženství, ale už nechtějí mít s hinduismem nic společného. Na hinduismu je krásné to, že není dogmatický, na druhou stranu nás ale tento nedostatek dogmat nutí při životě v jiném kulturním prostředí ujasnit si pro sebe, co je to vlastně hinduismus.

Zamyslete se nad tímto: Když vidíte někoho, kdo je žid, křesťan nebo muslim a zastává vedoucí pozici, obvykle tito lidé přiznávají svou víru i v kontextu naší světské společnosti. Ale kolik hinduistů tohle dělá? Tolik hinduistů zastává vlivnou pozici v mnoha sférách, ale váhá přiznat se ke svému náboženskému přesvědčení. Obvykle si myslíme: „No, není žádný důvod, abychom mluvili o naší náboženské identitě.“ A já se ptám: Proč ne? Nevedla nás naše víra celý život? Nenutila nás dharma konat správné věci, neposilnila nás, abychom byli schopni někoho vést a neinspirovala nás, abychom pomáhali druhým v nouzi?

Ty nejsilnější mimoindické hinduistické populace můžeme najít v Malajsii, Guyaně, Trinidadu, Jižní Africe a na Mauriciu. Na těchto místech hinduisté pevně hájí svou náboženskou a kulturní identitu, protože denně čelí pokusům druhých lidí, kteří se je snaží zlákat k jiné víře. Místo toho, aby se ke svému náboženství obrátili zády, spojili se s dalšími hinduisty, potvrdili svůj náboženský odkaz a vzájemně si dodávají sílu.

Autor článku.

Murali Balaji

Murali Balajimu, PhD, je 34 let a je rodák z Filadelfie. Je novinář a spisovatel, ředitel úseku vzdělávání a reformy školství Nadace Amerických hinduistů. Tento článek je převzat z jeho řeči, kterou pronesl 20. října 2013 v Šrí Báládžiho chrámu ve městě Aurora, ve státě Illinois.