50 – 51

46 – 49

52 – 53

Chellappaswami: „Co myslíš, kdo jsi?“

J

​ednou Yoganathan, jak Yogaswamimu také říkali, kráčel po silnici před nallurským chrámem. Mudrc Chellappaswami (Čéllappasvámí) zalomcoval mřížemi u vozu a hlasitě vyzvídal: „Hej! Co jsi zač?“ („Járadá ní?“). Yoganathana tento prostý přímočarý dotaz zcela ochromil. Jejich oči se střetly a Yoganathan ustrnul. Chellappaswamiho pohled se mu zabodl až do duše. Mudrcovy oči byly jako diamanty, žhnoucí a pronikavé, a poutaly k sobě ty jeho tak silně, že Yoganathan cítil, že přestává dýchat, sevřel se mu žaludek a srdce mu bušilo v uších. Opětoval Chellappaswamiho pohled. Jakmile mrkl, v oslnivé sluneční záři, vzňalo se za jeho očima jasné vnitřní světlo. Později o tomto okamžiku napsal:

Ukázal mi Skutečnost bez konce nebo začátku a zahrnul mě čirým jasem plynoucím ze stavu úplnosti. Všechen smutek zmizel; stejně tak i všechno štěstí! Světlo! Světlo! Světlo!

Vlny blaženosti omývaly jeho údy od hlavy až k patě, a poutaly jeho pozornost dovnitř. Nikdy předtím nepoznal takovou krásu nebo sílu. Zdálo se to být věčnost, kdy hřmělo a cosi jím otřásalo, zatímco stál bez hnutí, zcela stranou od okolního světa. Později to popsal jako trans.

Aby ukončil mé neustálé točení se v kruhu mého mizerného narození, podřídil mě svým pravidlům, a byl jsem ponořen do blaženosti. Nechal mi jen dobročinnost, tapas (asketické odříkání), čarju (morální pravidla) a kriju (náboženské úkony), a těmito čtyřmi prostředky mě přetvořil k obrazu svému.

Burácení mystického vnitřního zvuku náda postupně vytěsnilo všechno ostatní. Zvony chrámu v kruhu kolem něj oněměly, jak se ze všech stran přihnal oceán světla, který se mu vzdouval a přeléval nad hlavou. Nedokázal zůstat pevně stát, ani na okamžik. A tak se mu poddal, a Božstvo ho vtáhlo do sebe. Byl to on, a přitom nebyl.

Z guruovy milosti jsem okusil blaženost, v níž jsem nikoho dalšího neznal. Dosáhl jsem ticha, v němž už není žádný klam. Porozuměl jsem Pánu, který jen stojí prost jakéhokoli činu. Osmi praktikami jógy jsem byl osvobozen.

Yoganathan stál zhypnotizovaný, jako socha, několik minut. Když znovunabyl normálního vědomí a otevřel oči, ho Chellappaswami, který dosud vyčkával, probodl ostrým pohledem: „Vzdej se touhy!“ vykřikl. Lidé, kteří procházeli kolem, si neuvědomovali, co se zrovna děje. „Dokonce se vzdej i touhy po ničem netoužit!“

Yoganathan cítil, jak se guruova milost rozlévá přes něj a skrze něj, to vše jen tím pronikavým pohledem. Takové vzrušení nikdy předtím nepocítil. V úžasu pochopil, že guru zamýšlí rozptýlit všechnu temnotu a klam slovy, kterým v tu chvíli nedokázal porozumět: „Není žádné opravdové zlo. Vůbec nic není špatně!“

Yogaswami
Chellappaswami bydlel ve vozovém přístřešku u muruganského chrámu. Když kolem něj jednoho dne roku 1905 Yogaswami procházel, zacloumal mřížovím, a tím zároveň hluboce otřásl svým budoucím žákem.

Yogaswami později napsal o tomto dramatickém setkání píseň s názvem „Spatřil jsem svého gurua v Nalluru“:

Spatřil jsem svého gurua v Nalluru, kde sídlí velcí tapasvini (asketi). Vyřkl mnoho nevyslovitelných slov a já stál nedotčen. „Hej, co jsi zač?“ zeptal se mě. Toho dne jeho milost, za níž jsem přišel, zvítězila. Vstoupil jsem do nádhery jeho velebnosti. Tam jsem spatřil všeobjímající tmu. Nedokázal jsem nahlédnout smysl. „Nic není špatně,“ řekl. Slyšel jsem ho a stál jsem ohromen, to tajemství jsem nechápal. Jak jsem tam stál v údivu, laskavě na mě zhlížel, a májá (nevědomé vnímání světa), která mě trýznila, mě náhle opustila a zmizela. Ukázal mi nad hlavu a promluvil z moci Skandy. Ztratil jsem sepětí s tělem a stál jsem ohromen. Zatímco jsem se poddával úžasu, laskavě vysvětlil podstatu védánty, že svůj strach můžu rozptýlit. „Je to, jak to je. Kdo ví? Dobře si zapamatuj význam těchto slov,“ řekl a upřeně se mi podíval do tváře – ten, který nemá sobě rovného, který dosáhl takových skvělých dokonalostí v odříkání! V tomto světě zanikly všechny mé vazby. Moji bratři a rodiče se ztratili. A z milosti gurua, který nemá sobě rovného, jsem se i já stal tím, který nemá sobě rovného.

Zatímco se Yoganathan snažil tento zážitek vstřebat, jeho guru už od něho odcházel. Chellappaswami si prohlížel vzdálené střechy, brumlal si něco pod vousy a přikyvoval na souhlas všemu tomu, co říkal. Yoganathan vykročil, aby ho následoval, když mudrc prohodil přes rameno: „Počkej tady, dokud se nevrátím!“

Trvalo tři celé dny, než jeho guru přišel zpět, a odhodlaný Yoganathan byl stále přesně tam, kde ho zanechal. Chellappaswami nepromluvil a dokonce se ani nezastavil. Naznačil Yoganathanovi, aby se vydal za ním, a přivedl ho k otevřené peci, kde si sádhu připravoval vlastní jídlo. Tam přichystal Yoganathanovi čaj a dušenou zeleninu na kari, pak ho poslal pryč.

Svého nového žáka nepřivítal ani nepochválil; dokonce mu ani neřekl, jestli se má nebo nemá vrátit. Nemusel. Yoganathan poznal, že ho přijal. A tak začalo jeho učení – při první příležitosti, která se mu naskytla, se sklonil, aby se dotkl Chellappaswamiho chodidel, ale jeho guru zahulákal hrůzou. Zatímco mudrc ustupoval, vyčinil mu: „Ať tě to ani nenapadne!“ Yoganathan byl zaskočený, ale poslechl, a jeho guru se zase zklidnil. „Ty a já jsme jeden,“ vysvětlil. „Pokud mě uvidíš odděleného od sebe, dostaneš se do potíží.“

Yogaswami podává svému guruovi oběd na banánovém listu.
Existuje jen Jedno!

Chellappaswamiho lpění na jednotě gurua a jeho žáka, v podstatě jednotě všeho, bylo sice pro běžného člověka nepochopitelné, ale ve skutečnosti tím věrně vyjadřoval jeden ze starých ágamických textů, v němž se uvádí: „‚Šiva se ode mě liší. Vlastně se já odlišuji od Šivy.‘ Ten, který své vznešené hledání pravdy myslí vážně, by se měl vyhnout takovým ošemetným myšlenkám o rozdílnosti. Ten, kdo je Šiva, je skutečně zároveň i naše neosobní prapodstata. Ať tedy přemýšlí o neduální jednotě mezi Šivou a sebou. Pevně zaměřenou meditací o této neduální jednotě se člověku podaří ukotvit sám v sobě, vždy a všude. Šiva je nezrozený, stvořitel a vládce světa, bez těla a omezujících principů máji, je vším, je skutečně sám sebou. O této neduální jednotě není pochyb.“ (Sarvadžňánóttara-ágama 2. 13–16).

Kresby © S. Rajam