46 – 49

44 – 45

50 – 51

Yogaswami – Dotkl se duše každého

J

​ednoho rána přišel Yogaswamiho (Jógasvámí) navštívit stařec, který byl ve stejném věku a dlouho se s ním znal. Žil v domově důchodců, který spravovala vláda, a měl malou penzi. Když vstoupil do poustevny, položil svámímu k nohám svazek banánů a poklonil se mu. Bylo znát, že ho svámí rád vidí. Jeho společník chodíval za ním často a svámí jeho společnost vítal.

„Dobré ráno, starý příteli,“ uvítal ho Yogaswami. Pak si nějakou dobu povídali o mužově situaci. Jak se měl? Dostávalo se mu dobrého jídla? Na závěr se ho svámí zeptal, jak se k němu dostal. „Vlakem, svámí,“ zněla odpověď.

„Ale vlaky jsou touhle dobou velice přeplněné a pro starého muže, jako jsi ty, je obtížné nastupovat a vystupovat. Musí ti dělat velké problémy cestovat vlakem,“ namítl svámí. „Ale svámí, myslím jen na jedno, když se za tebou chystám, a to mi pomáhá cestovat. Nečelím vůbec žádným obtížím.“

„Vím, co myslíš,“ odtušil Yogaswami, „ale cestování je pro tebe dnes už skutečně příliš náročné a také nákladné. Nemusíš za mnou chodit, abys věděl. Jsou jiné způsoby, jak mě navštívit.“ Yogaswami se odmlčel, ale jeho přítel pokračoval: „Ó, svámí, že tě chodím každých pár měsíců navštěvovat, vnáší do mého života úžasný klid. Stojí to za jakékoli problémy.“

Yogaswami mlčel, takže rozhovor zcela uvadl, a pak znovu promluvil: „Řekni mi, starý příteli, jsi na světě už dlouho a máš za sebou dobrý život; cítíš se být v míru? Čeho si považuješ jako nejdůležitější věci ve svém životě?“

„Víš, svámí, hodně jsem nad touto otázkou poslední dny přemýšlel. Všechno, co jsem kdy považoval za důležité, je pryč. Moje rodina je pryč. Moji přátelé jsou pryč. Můj domov je pryč a práce je dokončená. Moje tělo zestárlo a zesláblo. Přesto jsem stále stejný. Stále nacházím lásku ve svém srdci. Myslím, že láska je pravděpodobně nejdůležitější věc v životě.“ Yogaswamiho ta odpověď dojala a potěšila. „Ty a já jsme stejní,“ řekl mu. „I mně připadá láska důležitá.“

Poté, co ten muž odešel, řekl Yogaswami lidem, kteří se shromáždili kolem něj, že mít prosté srdce, jako onen muž, je cennější než cokoli jiného. „Všechno je tak prosté, ale člověk se svou opičí myslí a uvažováním „já“ a „moje“ v tom dělá naprostý nepořádek a pak hází vinu na ostatní, protože nedokáže vidět pravdu. Za pár dní ten muž opustí své tělo. Bude to pro něho prosté a přirozené. A má něco, co si s sebou vezme do svých příštích životů: vytříbený a prostý smysl života. Všechno pro něho bude jednoduché.“ Ten muž o několik dní později zemřel.

Všechny přiváděl k Šivovi: Yogaswami neúnavně řídil svou komunitu; každý den ho navštěvovali stoupenci, kteří přicházeli pro jeho požehnání. Odpovídal na jejich dotazy, zpíval s nimi svaté písně a mluvil o Šivovi. V jeho chýši se rozvinulo tisíce příběhů, když všechny vybízel k meditaci o Šivovi a službě Šivovi.
Poznej sám sebe prostřednictvím sebe sama

Yogaswami říkal: „Pokud se staneš králem, dosáhneš spokojenosti? Pokud budeš žebrákem, dosáhneš spokojenosti? Ať už bude tvá cesta životem jakákoli, dosáhneš spokojenosti pouze tak, že poznáš sám sebe prostřednictvím sebe sama.“ Byla to naléhavá výzva k akci, recept, který často předepisoval svým stoupencům, jež ponoukal k tomu, aby podstoupili sádhanu, ujařmili mysl, vtiskli svému životu řád a žili tak, aby to bylo Šivovi milé.

Kdokoli, kdo přišel ke svámímu s čistým a prostým srdcem, se dočkal vlídného přijetí. Když ho navštívily děti, vzal si je na klín a lidem okolo sebe řekl: „Tohle dítě a já jsme stejně staří. Mluvíme stejným jazykem. A rozumíme věcem, které jste vy ostatní zapomněli.“

Někdy požádal děti, aby mu zazpívaly. A tak zpívaly písně natčintanai, které složil, a on se k nim přidával, snad měl stejně lehký hlas jako děti. Někdy se dětí zeptal, jindy zase ne, jestli si něco přejí, hračku nebo cokoli dalšího. Pokud vyslovily nějaké přání, okamžitě pro danou věc nechal poslat.

Stejně tak byl ale na děti přísný. Vysvětloval jim, že nejdůležitější věc, jaké se musí naučit, je poslušnost. Jednou napsal dopis jednomu chlapci: „Buď poslušný. Poslouchej rady svého otce, matky, starších sester, mladšího bratra, ale i svého strýce, tety a starších bratrů. Vždy jdi v poslušnosti příkladem. To vše je z vůle Šivy.“ „Ano, může se to zdát těžké,“ říkal. „Ale je to nejlepší způsob, jak na světě žít. Dokonce i já poslouchám nařízení. Moje příkazy přicházejí zvnitřku. Časem i vy budete dostávat pokyny zvnitřku.“

Mnoho lidí přišlo jako děti a řídili se jeho pokyny. Byl svým stoupencům tak blízký, že k němu mnohdy dříve než za vlastní rodinou běželi, aby mu řekli, že se jim narodilo dítě. Měli pro svámího připravenou speciální oběť, aby se nemuseli po narození dítěte cestou k němu zastavovat v obchodě, a mohli jít přímo k němu pro požehnání pro novorozence.

Často vycházel těmto čerstvým otcům naproti ke svým vrátkům a volal na ně s jiskrou v oku: „Mám pro tebe skvělou zprávu. Dnes ráno se narodila roztomilá holčička jménem Tripurasundarí. Pojďme to oslavit.“ Což byla pochopitelně přesně ta zpráva, kterou nesl onen otec, vyjma toho, že pro svou dceru ještě neměl jméno! Mnoho lidí v Džaffně dostalo jméno od svámího právě tímto způsobem.

Blízkost k půdě: Yogaswami si představoval duchovní společenství mladých mužů v celibátu, kteří by pěstovali jídlo pro poutníky, a přitom se řídili přísným duchovním režimem. Pozemky se podařilo získat ještě během Yogaswamiho života, a samotné středisko bylo vybudováno v roce 1965, po jeho smrti.
Zeměměřič Markandu

Markanduswami, důvěrný přívrženec Yogaswamiho od doby, kdy se potkali v roce 1931, byl celý život svobodným mládencem, který se chtěl zříci světa a uprostřed své kariéry přijmout ideál sannjásy. Yogaswami mu ale řekl, aby se i nadále věnoval své profesi zeměměřiče. Posléze, když Markanduswami v 60 letech odešel do důchodu, přichystal mu Yogaswami překvapení, když mu nechal v kokosovém hájku ve vísce Kaithadi postavit kutir, malý domek o jedné místnosti, s otevřenou verandou, betonovou podlahou se zdmi a stropem utkaných z palmových listů. Nechal svého žáka, aby se tam usadil, a celé roky se o něho staral.

Jeho nejpřednější sádhana, o níž se říká, že byla obtížná, spočívala v tom, že říkal pouze to, co pronesl jeho guru, takže každý, kdo s ním strávil hodinu, poslouchal neustále dokola: „Yogaswami řekl…“ „Yogaswami nás naučil…“ Zůstával tomuto příkazu nevyzradit vlastní moudrost úžasně věrný, ačkoli byl sám velmi nadaný. Ve stoje na verandě, nebo vsedě na vyvýšeném nimbovém sedátku se čtyřmi sloupky a baldachýnem nadšeně vysvětloval, že Yogaswami mu dal následující sádhanu, aby tak nepřímo vybídl věřící k převzetí vlády nad vlastním životem: „Posaďte se na jedno místo. Nehýbejte se. Sledujte, kam se ubírá vaše mysl. Nejprve se ocitne v Kandy, pak se přesune do Colomba, poté do Džaffny, to všechno během zlomku vteřiny. Sledujte ji, kamkoli se hne. Pokud se vydá na sto míst a vy jste ji zachytili jen devětadevadesátkrát, selhali jste. Jak budete v této sádhaně dosahovat pokroků, budou zvnitřku přicházet různé věci. Jakmile tyto zprávy obdržíte, musíte je předat těm, kteří je potřebují dostat. Velmi jim tím pomůžete.“

Jednou večer o mahášivarátri překvapil Yogaswami Markanduswamiho návštěvou v jeho domku a řekl starému asketovi: „Oslavíme mahášivarátri pouze meditací.“ Té noci neprováděli žádnou púdži, nezpívali natčintanai, ágamy ani purány; pouze meditovali v naprostém tichu. T. Sivayogapathy vyprávěl: „Markanduswami byl muž skoupý na slovo a vyhýbal se veřejnému životu. Znal všechny natčintanai nazpaměť a vždy je citoval, když mluvil o hinduismu nebo o duchovních věcech. Yogaswami prý řekl svým stoupencům: ‚Markanduswami je můj kompas pro vás všechny; ukáže vám všechny duchovní cesty,‘ čímž nepřímo odkazoval na Markanduswamiho kariéru zeměměřiče. Markanduswami vstoupil do mahásamádhi (zemřel) 29. května 1984.“

Jednoho dne…

Yogaswami se staral o každého a jeho vnitřnímu zraku nic nezůstalo skryté. Přesně věděl, co se děje v jeho vesnici a stejně tak v celé Džaffně. Jen málo věcí, které si zasluhovaly jeho pozornost, jí kdy uniklo. Jedna stoupenkyně vzpomíná na dobu, kterou s Yogaswamim strávila:

„Seznámila jsem se s ním, když jsem se přivdala do rodiny, která ho měla za svého rodinného gurua. Poprvé jsem ho viděla den po svatbě, 4. září 1951. Nikdy předtím jsem se s ním nesetkala, ačkoli bydlel velmi blízko našeho domu.

Vrátili jsme se po druhé světové válce z Malajsie. Poprvé jsem u něho byla na návštěvě se svým manželem a tchánem, Sirem Vaithilingamem Duraiswamym, který svámího znal od roku 1920. Vzali jsme s sebou čaj v lahvi a ovoce na podnosu. Bylo asi sedm hodin večer, když jsme dorazili k malému hliněnému domku s doškovou střechou z kokosových listů. Uvnitř byla tma a já vešla až po svém manželovi a tchánovi. Nebylo tam žádné světlo, jen před svámím hořela kafrová lampa. Když jsem přišla na řadu já, abych padla na zem a pronesla modlitby u jeho nohou, dívaly se na mě oči tak silné, že jako by pronikaly skrze mě.

Posadili jsme se naproti němu. Chvilku rozmlouval s mým tchánem, pak se obrátil na mě a zeptal se: ‚Umíš vařit?‘ Přikývla jsem: ‚Ano.‘ Také mi dal téváramskou knihu písní od světce Tiruňánasambandara. A pak jsem chodila svámímu vařit téměř každý den. Často jsme ho v jeho domku navštěvovali. Čaj popíjel z kokosové skořápky. Skořápka dokázala udržet teplo a doma je měla většina lidí v Džaffně.

Také k nám chodil tři roky na oběd, když můj manžel pracoval v Džaffně. Manžel mu předčítal. Yogaswami říkával: ‚Když Sorna čte, rozumím.‘ Mého muže oslovoval Sorna a chtěl, aby mu tak říkali i jeho bratři a sestry.

Lidé v Džaffně ho uctívali jako svého krále. Procházel Džaffnou, ubíral se rýžovými poli a palmýrovými háji, vstupoval do domů a spílal lidem, které bylo zapotřebí napravit. V domě mého tchána byla jeho slova zákon. Většina rozhodnutí, která měla být učiněna, nejprve posoudil svámí, a podle jeho závěru se pak jednalo.

Yogaswami každého vyzýval, aby chodil do chrámu. Jednoho rána každoročního festivalu alegorických vozů v nallurském chrámu můj tchán stále ještě spal a my jsme bez jeho svolení nemohli odejít. Bylo sedm hodin a v osm mělo z chrámu „vystoupit“ božstvo. Najednou jsme zaslechli svámího, jak před domem křičí: ‚Co všichni děláte uvnitř? Pojďte ven a jděte do chrámu! Bůh Arumugan (Murugan) přichází jen jednou do roka, aby každému požehnal! Pojďte!‘ Byl samotným Pánem Nalluranem (Muruganovou božskou podobou, která přebývá v nallurském chrámu), který vládl svým lidem. Každého znal jménem.

Moje matka byla velkou stoupenkyní Pána Nallurana. Protože jsme bydleli nedaleko od nallurského chrámu, řídila se přes den podle vyzvánění chrámových zvonů. Když ve 4 ráno vstávala, říkala: ‚Můj Nalluran už vstal.‘ Yogaswami sem často chodíval a sedával na jedné ze židlí na verandě. Pozoroval ji a jako by říkal: ‚Copak mě neznáš? Jsem tvůj Nalluran.‘ Pro lidi z Džaffny byl oporou. Yogaswami byl jejich Nalluran.“

Čas od času Yogaswami odmítl něco přijmout, někdy přitom požádal, aby potravinové obětiny byly zahrabány na zahradě za chýší. „Ani vrány to nenechte sníst!“ křičel. „Ani pro ně to není dost dobré!“ Jednoho dne vstoupil muž s obětním podnosem. Uprostřed ležel váček s pěti sty rupiemi, což byla v té době značná suma. Ti, kteří byli poblíž, pozorovali muže, jak přináší oběť, a přemýšleli, jak se zachová svámí, protože všichni věděli, že peníze pocházejí z podniku, jemuž svámí není nakloněn.

Obvykle svámí oběť v takových případech nepřijal. Občas dokonce tác i se vším, co obsahoval, letěl vzduchem, jak ho svámí vší silou odmrštil, aby svému odmítnutí dodal na důrazu. Ale tentokrát k všeobecnému překvapení pokynul věřícímu, aby částku rozdělil mezi několik lidí. Yogaswami mu nakázal: „Vezmi sto rupií a vezmi Vithanayara k lékaři. Doneslo se mi, že marodí. Nebude chtít peníze přijmout, tak mu vzkaž, že mi je může vrátit později. Pak je přijme.“

Když vešel do domu, našel věřící Vithanayara sedět na dvoře. Protože ho zaskočilo, že ho vidí tak čilého, zeptal se na jeho zdraví. Vithanayar odpověděl, že je vše v pořádku, a tak mu muž dal peníze, jak mu svámí uložil, které – přesně jak bylo řečeno – nejprve odmítl, ale nakonec přijal pod přísnou podmínkou, že mu je vrátí.

Jelikož si nebyl jistý, jak si počínat nadále, rozhodl se věřící, že se vrátí k svámímu, když mu Vithanayarova dcera pokynula, aby už šel, a svěřila mu, že její otec má vysokou horečku a je velmi nemocný, ale je zkrátka příliš paličatý, aby to přiznal nebo s tím něco dělal. Když pochopil, co se děje, vysvětlil Vithanayarovi, že mu svámí nakázal, aby šel k lékaři. ‚Když nepůjdeš, budu mít se svámím potíže. A víš přece, jaké to je.‘ Věřící nepřestával naléhat: ‚Prosím, pojď se mnou, jen kvůli svámímu.‘

Vithanayar se nechal obměkčit, a tak vyrazili k lékaři. Ten když Vithanayara vyšetřil, vynadal onomu muži za to, že s ním vůbec hýbal, natož pak že ho vezl autem. „Má dvojitý zápal plic,“ rozčiloval se lékař. Ale když mu věřící vysvětlil okolnosti, pochopil. Poté, co mu podal nějaké léky, nechal Vithanayara odvézt domů a uložit do postele a dodal, že ho přijde následujícího rána zkontrolovat. Lék, nová nákladná antibiotika, stál téměř přesně tolik, kolik svámí na návštěvu vyhradil.

Světské povinnosti gurua

Yogaswami domlouval manželství, dával jména dětem, uklidňoval rodinné rozmíšky, pomáhal stoupencům hledat domy ke koupi, nacházel pro ně zaměstnání a obecně na každého dohlížel. Všechno v Džaffně udržoval v chodu a staral se, aby lidé měli, co si zaslouží nebo potřebují. Dával a dával a dával a dával. Říkával: „Jsme součástí tradice dávání. Dokonce dáváme i lidem, kteří si nic nezaslouží, sobeckým a závistivým.“

Inthumathy Amma zaznamenala svědectví Panchadeharamu z Ariyalai, školního učitele, který za ty roky, kdy za Yogaswamim chodil, mnoho získal: „Ačkoli uplynul už rok od naší svatby, neměli jsme se ženou žádné děti. Ale protože jsme měli finanční problémy, tak nás to nemrzelo. V té době, když jsme přišli pro jeho daršan, Yogaswami se zeptal: ‚Ještě nemáte žádné děti, je to tak?‘ Odpověděli jsme: ‚Ano.‘ Pak z větve utrhl velký hrozen, podal ho mé ženě a řekl jí: ‚Nikomu to nedávej. Musíš ho sníst sama.‘ Moje žena se zachovala podle jeho slov. Příští měsíc jsme zjistili, že je těhotná.“

Příběh ze života

Jednoho dne kolem poledne, když slunce nesnesitelně pálilo, přišla k chýši stará žena, celá zpocená a sotva popadala dech. Zdálo se, že musela ujít dlouhou vzdálenost, a nesla velké ovoce žakie, protože bylo všeobecně známo, že ho Yogaswami má rád. Složila své břemeno před Yogaswamim, spokojeně si s úlevou vydechla a posadila se. Yogaswami to celé sledoval a obořil se na ni: „Podívejme se, nezbláznila ses? Proč ses trmácela takovou dálku na horkém slunci s touhle těžkou žakií?“ Žena dvě minuty otálela a pak odsekla: „To já jsem ji pro tebe celou cestu nesla. A udělala jsem to ráda; tak proč mě za to káráš? Nežádám za ni od tebe nic na oplátku. Chtěla jsem ti ji přinést, a přinesla jsem ji. Teď mě tedy nech si chvilku odpočinout, ať můžu zpátky domů.“ Yogaswami ženino bezelstné napomenutí naprosto zaskočilo, a tak jí řekl: „Můžeš si bohatě odpočinout a žít klidně a spokojeně.“ Nechal jí přinést šálek kávy a obrátil se ke svým stoupencům: „Zavřela mi pusu jedinou větou. Byla to moje chyba, že jsem ji káral.“ Pak jí dal pomeranč a poslal ji domů.

Yogaswami se jako každý den klaní guruovým sandálům ve své chýši.
Guruovy sandály

Yogaswami měl sandály svého gurua pečlivě uložené za závěsem ve své jednopokojové poustevně. Tomuto svému nejposvátnějšímu předmětu přinášel každý den dary. Každodenní rutinou bylo brzy vstát, umýt se, natrhat pár květin a provést áratí, kdy před ně na vyvýšený stupínek postavil zažehnutou lampu. Zůstávají tam dodnes.

Byla to kromě navštěvování některých chrámů jeho jediná forma uctívání. Sandály také měly připomenout všem, kteří za ním chodili, že i on měl kdysi svého gurua, který ho dovedl k Cíli. Obvykle nosíval bílé véšti, které bylo vždy zázračně čisté, a to navzdory prašným džaffským cestám. Často si přes ramena přehazoval bílý šál z ručně tkané bavlny. Na nohou měl jednoduché hnědé sandály, které byly díky jeho neustálým pochůzkám obnošené, ale v dobrém stavu. Několik jeho osobních věcí se dochovalo dodnes. Nerezový hrnek na vodu a osuška s barevnými pruhy jsou v současnosti na oltáři v hinduistickém klášteře Kauai, a rodina Ratny Ma Navaratnama, blízkého přívržence, opatruje jeho černý deštník.

Kresby © S. Rajam