44 – 45

42 – 43

46 – 49

„Kdo jsem já?“

D

​r. Jamese George z Toronta svámí hluboce ovlivnil. Níže popisuje své návštěvy v mudrcově domku v Columbuthurai.

Tamilové ze Srí Lanky mu říkali mudrc z Džaffny. Jeho tisíce přívrženců, včetně mnoha sinhálských buddhistů a křesťanů, ho měli za světce. Někteří z těch, kteří mu byli nejblíže, o něm mluvili jako o starém lvovi, nebo znovu narozeném Bódhidharmovi, protože dokázal být velice ostrý a nepředvídatelný, kdy nežádoucí prosebníky odháněl holí. Já mu říkal prostě svámí. Představil mi hinduismus v nejčistší védántské podobě a byl mým učitelem téměř čtyři roky, kdy jsem pracoval jako kanadský velvyslanec na Cejlonu, jak se ostrovu Srí Lanka na začátku šedesátých let ještě říkalo.

Předchozích deset let jsem se věnoval Gurdžijevově dílu, a právě díky dřívějšímu studentovi P. D. Uspenského Jamesi Ramsbothamovi (Lordu Soulburym) a jeho bratru Peterovi jsem se jednoho horkého odpoledne, krátce po svém příjezdu na Cejlon, ocitl před skromným doškovým domkem v Džaffně na severním pobřeží Cejlonu, abych se poprvé setkal s Yogaswamim.

Potichu jsem zaklepal a hlas zevnitř zaburácel: „To je ten kanadský velvyslanec?“ Otevřel jsem dveře a uviděl ho sedět se zkříženýma nohama na zemi – vzpřímený, budící respekt, oděný v bílém rouchu s korunou hustých bílých vlasů a dlouhým bílým plnovousem.

„Nu, svámí,“ začal jsem, „to je jen má práce, ne to, kdo jsem.“ „Tak se pojďte posadit ke mně,“ zasmál se hřmotně.

Od toho okamžiku jsem měl pocit, jako by mě s ním něco pojilo. Pomohl mi vydat se hlouběji k poznání, kdo vlastně jsem, a méně se ztotožňovat s rolí, kterou jsem zastával. Popravdě Yogaswami, stejně jako jeho vynikající tamilský současník Ramana Mahariši z Arunáčaly v jižní Indii, používal otázku „Kdo jsem já?“ jako mantru i jako existenciální dotaz. Často mě peskoval za to, že pobíhám po Cejlonu, zúčastňuji se jedné oficiální akce za druhou, a zanedbávám přitom cvičení meditace. Když jsem se vrátil na Cejlon ze své dovolené doma v Kanadě, poté, co jsem na cestě kolem světa navštívil Francii, Kanadu, Japonsko, Indonésii a Kambodžu, nesmlouvavě mě usadil vedle sebe a sdělil mi, že vydávám svou životní energii bezúčelně a venku hledám to, co můžu najít jedině uvnitř.

„Neustále se za něčím honíš, něco děláš, namísto toho, abys jen v klidu seděl a prostě byl. Proč si prostě nesedneš doma a nepostavíš se čelem k tomu, kdo jsi, a nezeptáš se sebe, ne mě: ‚Kdo jsem já? Kdo jsem já? Kdo jsem já? Kdo jsem já? Kdo jsem já? Kdo jsem já?‘“ Postupně zvyšoval hlas, s každým opakováním otázky postupně nabýval na hlasitosti i hloubce, až na mě nakonec křičel celou svou silou.

Pak najednou ztichl, bylo to velmi působivé ticho, a místnost naplnila jeho nepopsatelná moudrost, která dalece přesahovala slova, a moje roztěkané myšlenky zaháněla jeho prostá přítomnost. V tu chvíli jsem pochopil, aniž bych se zeptal, že JSEM; a to že stačí; žádné „kdo“ není potřeba. Já prostě jsem. Je to lekce, kterou potřebuji dostávat a zažívat znovu a znovu, protože ono „dělání“ a „přemýšlení“ mě neustále vrací zpátky, jakmile to zapomenu.

Jindy jsme s mojí ženou vzali naše tři děti, aby se setkaly s Yogaswamim. Postupně se na každého z nich obrátil a zeptal se: „Kolik je ti let?“ Naše dcera odpověděla: „Devět,“ a chlapci: „Jedenáct,“ a „třináct.“ Každému z nich Yogaswami s vážností přitakal: „Jsem stejně starý jako ty.“ Když děti protestovaly, že nemůže být naráz třikrát různě starý a že musí být mnohem starší než jejich dědeček, Yogaswami se jen zasmál a mrkl na nás, jestli jsme ho pochopili.

Tenkrát jsme se domnívali, že jen laškuje s dětmi, ale postupně jsme začali chápat, že jeho slova měla hlubší význam, který jsme měli rozšifrovat. Teď si myslím, že to byl jeho způsob jak nepřímo říct, že ačkoli tělo může být na své pouti od narození ke smrti různě staré, něco podobně opravdového jako tělo a pro co je tělo jen dopravní prostředek, vždycky bylo a vždycky bude. V tomto smyslu jsme všichni „stejně staří.“

Po mnoha setkáních s Yogaswamim už jsem se naučil pečlivě si připravovat otázky. Jednoho dne, když jsem tak učinil, jsem přišel k jeho domku, zul si boty, vstoupil a posadil se na slamník na podlaze, zatímco on mě sledoval s pozorností, která jako by nikdy nepolevovala. „Svámí,“ začal jsem, „myslím si…“ „Už teď se pleteš!“ zahřměl. A moje mysl se znovu propadla do nepopsatelného stavu, v jehož vyvolání on byl mistrem, kdy vyklízel prostor pouhému bytí.

Když se dívám na svět, jaký je teď, třicet let po jeho smrti, přemýšlím, jestli by pronášel stejné aforismy se stejným přesvědčením i dnes. Předpokládám, že ano, a vybízel by nás tím, abychom se vydali hlouběji k pochopení, co tím myslel. Skutečnost nemůže být nedokonalá nebo chybná; pouze my se můžeme stejně tak mýlit jako být nedokonalí, pokud nejsme skuteční; pokud nejsme teď!

Autor článku.

Ačkoli kýžený stav byl bez myšlenek a beze slov, učil prostřednictvím několika oblíbených obsažných aforismů, a posléze se pohroužil do ticha. Tři z těchto aforismů tady uvedu: „Prostě buď!“ neboli „summa iru,“ když to říkal tamilsky. „Ani jediná věc není špatně.“ „Všechno je od začátku dokonalé.“ Těmito výroky popisoval jednotlivce i celý svět. Soulad byl hlubší pravdou než nesoulad. Nemusíme nic rozvíjet ani nic dělat, protože v jádru, v našem bytí, jsme v dokonalém souladu tady a teď – když jsme tady a teď.“

Dr. James George

Dr. James George z Kanady, nyní 96 let, je celoživotní badatel a diplomat, dřívější velvyslanec na Srí Lance, v Indii a Íránu.

Kresba © S. Rajam