42 – 43

41

44 – 45

Den, kdy jsem potkal Yogaswamiho

N

​ěkdy v polovině 50. let minulého století navštívil Yogaswamiho Sam Wickramasinghe, sinhálský buddhista, spolu se svým přítelem z tamilské Džaffny. Sam byl hluboce věřící, který toho o Yogaswamim mnoho slyšel, ale nikdy ho neviděl. Jednoho dne se při procházce podél pobřeží v Colombo seznámil se svým novým přítelem. Nedlouho poté, co si vyměnili pozdravy, mu jeho starší druh začal s velkým nadšením vyprávět o Yogaswamim, a posléze mu vyčinil, že ho ještě nenavštívil: „Je to projev neúcty, že ses ještě nenamáhal navštívit našeho mudrce, když žije přímo na tomto ostrově.“ Muž Samovi nabídl, že mu zaplatí jízdenku na vlak do Džaffny, a nabídl mu bydlení ve svém domě v Tellippallai, na jak dlouho bude chtít. Pod pseudonymem Sasunaga Weeraperuma vylíčil Sam své zážitky v malé knížce, kterou napsal v roce 1970, zvané Homage to Yogaswami. Následující řádky pocházejí z této knížky.

Bylo chladné a poklidné ráno, s výjimkou šustění, které způsoboval jemný vánek, který si pohrával s vysokými a majestátními palmýrovými palmami. V tichosti jsme procházeli po úzkých a prašných cestách. Město ještě spalo. Přišli jsme k Yogaswamiho malému doškovému domku, který pro něj postavili na zahradě jednoho z domů kousek od Džaffny. Yogaswami vypadal přesně tak, jak jsem si ho představoval. Ve svých 83 se zdál být velmi starý a křehký. Byl střední postavy a jeho dlouhé šedé vlasy mu sahaly až na ramena. Když jsme ho poprvé uviděli, zrovna dlouhým koštětem zametal zahradu. Pomalu došel až k nám a otevřel vrátka.

„Právě dělám práci kúlího,“ sdělil nám. „Proč jste přišli navštívit kúlího?“ Zasmál se a oči se mu rozpustile zablýskaly. Všiml jsem si, že mluví dobře anglicky a má dokonalý přízvuk. Jelikož jeho výroky mívají ezoterický význam, vyložil jsem si jeho slova jako: „Jsem duchovní uklízeč. Proč si přejete být očištěni?“

Jemně nám pokynul, abychom šli do jeho chatrče. Yogaswami se posadil se zkříženýma nohama na trochu vyvýšenou plošinku z nimbového dřeva, která mu zároveň sloužila jako strohá postel, a my si sedli na podlahu čelem k němu. Ještě jsme nepromluvili jediného slova. Toho rána jsme toho celkově mnoho nenamluvili; mluvil pouze on. Svámí zavřel oči a zůstal bez hnutí téměř půl hodiny. Během té doby mi připadalo, že žije v jiné dimenzi svého bytí. Člověk přemýšlel, jestli ten klid v jeho tváři vychází z blaha vnitřní meditace. Spí, nebo jen odpočívá? Snaží se proniknout do našich myšlenek? Můj přítel nervózně poznamenal, že máme skutečně štěstí, že nás přijal. Yogaswami náhle otevřel oči. Ty zářivé oči projasnily přítmí v celé chatrči. Byly stejně laskavé jako zářivé – laskavé soucitem.

Setkání s mistrem: Tisíce lidí přicházely k Yogaswamiho prostému domku, aby tam zpívali v přítomnosti výjimečného člověka a dostalo se jim pocty jeho osvícených slov.

Začínal jsem mít hlad a být unavený, když vtom se Yogaswami najednou zeptal: „Co si dáte k snídani?“ V tu chvíli bych přijal cokoli, co by mi nabídl, ale na mysl mi přišly idli (dušené rýžové buchtičky) a banány, což byly v Džaffně oblíbené pokrmy. Vmžiku se objevil v chatrči neznámý muž, který se uctivě uklonil a nabídl nám tato jídla na podnose. Okamžik poté si můj přítel přál dostat kávu, ale ještě než své přání vůbec vyslovil, tentýž muž se vynořil znovu a podával nám kávu.

Po snídani nás Yogaswami požádal, abychom nevyhazovali slupky od banánů, protože je dává krávě. Hlasitě na ni zavolal a ona neohrabaně vešla přímo do domku. Nakrmil ji slupkami. Vděčně mu olízla ruku a pokusila se uvelebit se na podlaze. Zatímco jí dával poslední slupku, nakázal jí: „Teď nás nech o samotě. Neruš nás, Valli, mám návštěvu.“ Kráva poslušně přikývla a věrně následovala jeho pokyny.

Yogaswami znovu zavřel oči, zdálo se, že je opět pohroužen do svého vlastního světa. Opravdu jsem byl zvědavý, co přesně v těchto okamžicích dělá. Přemýšlel jsem, jestli medituje. Nastala příhodná chvíle, abych tuto otázku přednesl, ale než jsem ji mohl položit, začal znenadání mluvit.

„Podívejte se na tamty stromy. Ty stromy meditují. Meditace je ticho. Pokud si uvědomíte, že vlastně nevíte nic, pak teprve opravdu meditujete. Taková opravdovost je živnou půdou pro ticho. Ticho je meditace.“ Dychtivě se k nám naklonil. „Musíte být prostí. Musíte být naprosto nazí ve svém vědomí. Když sami sebe omezíte na nic – když vaše vlastní osobnost zmizí, když se stanete ničím –, pak jste vy sami Bůh. Člověk, který je ničím, zná Boha, protože Bůh je nic. Nic je všechno. A protože já jsem nic, jak vidíte, protože jsem žebrák, patří mi všechno. Takže nic znamená všechno. Chápete?“

„Řekni nám o tomto stavu nicoty,“ požádal ho můj přítel v napjatém očekávání.

„Znamená, že si opravdu nepřeješ nic. Znamená, že můžeš upřímně říct, že nic nevíš. Také to znamená, že nemáš zájem s tím stavem nicoty něco dělat.“ Co, přemítal jsem, myslí tím „vědět nic“? Tím stavem „ryzího bytí“ oproti „stáváním se“? Odpověděl na mou myšlenku: „Myslíš si, že víš, ale ve skutečnosti nevíš nic. Až pochopíš, že o sobě nic nevíš, pak ty sám budeš Bůh.“

Sam Wickramasinghe

Kresba © S. Rajam