38 – 40

35 – 37

41

Yogaswami (1872–1964)

V

​e 3:30 ve středu v květnu roku 1872 se nedaleko chrámu KandaswamyMaviddapuramu na Srí Lance Ambalavanarovi a Chinnachi Ammě narodil syn. Dostal jméno Sadasivan. Jeho matka zemřela, když mu ještě nebylo 10 let, a vychovali ho teta se strýcem.

Ve svých školních letech byl sice bystrý, ale svéhlavý a často se učil vysoko v korunách mangovníků. Po dokončení studií vstoupil do státní služby jako obchodník v oddělení zavlažování a několik let strávil v od světa odříznutých lesích u Kilinochchi.

Yogaswami
Yogaswami potkává Chellappaswamiho.

Rozhodující zlom v jeho životě znamenalo setkání s jeho guruem poblíž chrámu v Nalluru. Když se ubíral po silnici, rozcuchaný sádhu Chellappaswami zalomcoval mřížemi u svého vozu, kde odpočíval, a hlasitě zavolal na procházejícího Sadasivana: „Hej! Co jsi zač?“ Sadasivana ten jednoduchý přímočarý dotaz zcela ohromil. „Špatné věci nejsou. Vše je tak, jak to je. Kdo to ví?“ vykřikl mudrc a najednou všechno pohltila záplava světla. Při pozdějším setkání uprostřed davu na festivalu mu Chellappaswami nakázal: „Ponoř se do sebe a medituj. Zůstaň tak, dokud se nevrátím.“ Přišel za tři dny a našel Sadasivana/Yogaswamiho, jak stále čeká na svého mistra.

Yogaswami jde pěšky do Nalluru.

Yogaswami se zcela podřídil svému guruovi a často za ním docházel do chrámu v Nalluru. Jeho život se stal důsledně prostým, velice intenzivním duchovním cvičením zahrnujícím těžké zkoušky.

Jednou z takových zkoušek byla nepřetržitá meditace, kterou Chellappaswami požadoval po Sadasivanovi a jeho spolustudentovi Katiraveluovi v roce 1910. Čtyřicet dní a nocí seděli dva žáci na velkém plochém balvanu. Chellappaswami za nimi přicházel každý den a dal jim pouze čaj nebo vodu. Ráno čtyřicátého dne guru připravil pokrm, ale namísto aby hladové jóginy nakrmil, vyhodil jídlo vysoko do vzduchu a prohlásil: „To je vše, co pro vás mám. Dva sloni nemohou být uvázáni u jednoho sloupu.“ Tímto způsobem vyjádřil, že dva mocní muži nemohou vládnout jednomu místu. A v souladu s tímto nařízením vyslal zasvěcence dvěma odlišnými směry.

„Dva sloni nemohou být uvázáni u jednoho sloupu.“

Katiraveluswamiho už nikdo neviděl a mělo se za to, že odešel do jižní Indie. Yogaswami se vydal cestou asketického poutníka, žebral o jídlo, navštěvoval chrámy a zpíval chvalozpěvy. Podstoupil svízelnou pěší pouť do chrámu Kathirgama hluboko na jihu. V roce 1911, poté, co se vrátil do Džaffny, se dva stoupenci stali svědky Yogaswamiho „korunovace“. Setkal se s Chellappaswamim, který ho uvítal slovy: „Pojď! Dám ti korunu Království – na tak dlouho, dokud potrvá vesmír.“

Chellappaswami zemřel v roce 1911. A Yogaswami se podle posledních pokynů svého gurua posadil u mohutného olivovníku u Columbuthurai. Pod tímto stromem setrvával a čelil i nejbouřlivějšímu počasí, nedbal strastí a zůstával klidný jako nikdy. To byl jeho domov na několik dalších let. Se zřetelem na svůj meditační režim odháněl zvědavé přihlížející a uctívající stoupence kameny a hrubými slovy. Po dlouhém přemlouvání se nechal přesvědčit, aby se přesunul do nedalekého doškového domku, který mu poskytl jeden z jeho přívrženců.

Podle pokynů gurua Yogaswami začal meditovat u mohutného olivovníku. Strom se stal jeho domovem.

Jen málo lidí uznávalo jeho znalosti. Ale to se významně změnilo, když jednoho dne cestoval vlakem z Colomba do Džaffny. Vážený a učený pandit, který jel ve vedlejším vagónu, opakovaně prohlásil, že ve vlaku vnímá „velké džjóti (světlo)“. Když viděl vystupovat Yogaswamiho, vykřikl: „Vidíte? Tamhle je!“ Pandit zrušil svoje přednášky, vyhledal si Yogaswamiho ášram, a pospíchal za ním, aby mu poklekl k nohám. Jeho návštěva domku byla slavnostní fanfárou, která vyhlašovala, že zde skutečně sídlí uctívání hodná osobnost.

Od té doby lidé všeho věku, všech životních období, bez ohledu na vyznání, kastu nebo rasu, přicházeli za Yogaswamim. Hledali u něj útěchu a duchovní vedení a nikdo neodcházel s prázdnou. Hluboce ovlivnil jejich životy. Mnoho z nich si uvědomilo, jakého požehnání se jim dostalo, teprve s odstupem let.

Po čase za Yogaswamim začaly proudit davy.

Yogaswamiho neomezený soucit nikdy nepřestal ohromovat. Pravidelně chodíval mnoho kilometrů, aby navštívil Chellachchi Ammaiyar, svatou ženu, která byla pohroužena do meditace a tapasu, tvrdé askeze. Yogaswami ji krmil a věnoval se jejím povinnostem, zatímco prodlévala v samádhi. Na její pokyn se její přívrženci, z nichž někteří se řadili mezi nejvzdělanější elitu na Srí Lance, přesunuli k Yogaswamimu jako k duchovnímu učiteli poté, co zemřela.

Yogaswami se stará o Chellachchi Ammaiyar, svatou ženu, která byla pohroužena do samádhi.

Záhadně se objevoval v domovech svých stoupenců, právě když ho potřebovali, když byli nemocní nebo umírali. Stál nad nimi, potřel je posvátným popelem a dohlížel na jejich odchod. Známé byly také jeho pozoruhodné léčitelské schopnosti a rozsáhlé znalosti využití léčivých bylin. Bezpočet příběhů koluje o tom, jak léčil na dálku. Připravoval léky pro nemocné stoupence. Vyléčení se vždy dostavilo tak, jak ho popsal.

Když zrovna nebyl venku na žádné návštěvě svých přívrženců, přijímal je ve svém domku. Od svítání do setmění přicházeli a poslouchali, jati posvátnou úctou. V roce 1940 Yogaswami odešel do Indie na pouť do Váránasí a Čidámbaramu. Ve svém slavném dopise z Váránasí píše: „Po dlouhém a soustředěném putování jsem přišel do Káší (Váránasí) a viděl Pána vesmíru – uvnitř sebe sama. Bylinu, kterou hledáš, máš přímo pod nohama.“

Yogaswami u Ramany Maharišiho.

Jednoho dne navštívil Ramanu Maharišiho v jeho ášramu u arunáčalského pahorku. Ti dva pouze celé odpoledne seděli tváří v tvář jeden druhému ve výmluvném tichu. Nepromluvili slova. Zpátky v Džaffně pak vysvětlil: „Řekli jsme si všechno, co mělo být řečeno.“

Řady následovníků se množily, a tak jim dal práci: službu Bohu a společenství. V prosinci 1934 je nechal založit měsíčník Sivathondan, což znamená zároveň „služebník Šivy“ a „služba Šivovi“.

Yogaswami v autě.

Jak roky plynuly, Yogaswami stále častěji křižoval poloostrov Džaffny v autě a běžně bylo k vidění, jak ho někdo vozí po vesnicích.

21. února 1961 vyšel Yogaswami ven, aby dal své krávě Valli po jídle banánový list, jak to dělal vždy. Valli byla mírná kráva, ale toho dne mocně pohodila hlavou, zasáhla Yogaswamiho do nohy a povalila ho na zem. Skončil se zlomenou kyčlí, což pro osmaosmdesátiletého muže tou dobou nebylo nic lehkého. Svámí strávil několik měsíců v nemocnici, a když ho propustili, byl odkázán na kolečkové křeslo.

Jeho přívržence tato nehoda hluboce zasáhla, avšak jejich guru zůstal neochvějný. Dokonce ještě utvrzoval: „Šivova vůle vládne vnitřnímu i vnějšímu – řiďte se Jeho vůlí.“

Svámí byl nyní upoután na svůj ášram, a stoupenci přicházeli ještě ve větším počtu, protože už nebyl schopen podnikat své dlouhé pochůzky. Byl, jak v žertu pronášel, „lapen“. S nekonečnou trpělivostí a láskou i ve svých posledních letech rozdával svou moudrost, vedení a požehnání.

Yogaswamiho mahásamádhi.

Ve 3:18 v pondělí v březnu roku 1964 v tichosti opustil tuto zemi ve věku 91 let. Celý národ strnul, když z rádia vyhlásili zprávu o jeho „velkém odchodu“ (mahásamádhi) a jeho stoupenci z každého koutu ostrova se hrnuli, aby mu dali sbohem. Desítky tisíc lidí následujícího dne přenesly a doprovodily jeho pohřební nosítka k místu kremace. Ačkoli se osvícení lidé často pohřbívají, jeho přáním bylo nechat se zpopelnit. Příběhy z jeho života se vyprávějí znovu a znovu. Jeho domek v Columbuthurai v Džaffně se stal posvátným místem a v jeho blízkosti byl vybudován malý chrámový komplex. Letos, v roce 2014, uplynulo padesát let od jeho mahásamádhi. Yogaswamiho učení a linie nandinátha žije dál prostřednictvím hunduistického kláštera Kauai na Hawaii, USA.

Kresby © S. Rajam