35 – 37

34

38 – 40

Yogaswami

Výňatek z knihy The Guru Chronicles

Yogaswami – život a učení velkého srílanského mistra (1872–1964)

Drže věčnou pravdu ve svých rukou šířil lásku a nejvyšší poznání Šivy

K

​aždý den procházel mocnými kroky po silnicích a polích svého ostrova a ti, které potkával, mu uhýbali z cesty, aby se uctivě vyhnuli muži, jehož pohled a hlas dokázal proniknout do duše a otřást myslí kohokoli. Bělovlasý mudrc snědé pleti znal jejich myšlenky, a někdy je i vyslovil nahlas. Viděl jejich budoucnost a nezřídka jim odhalil, co je čeká.

Nosil bílé bavlněné véšti a žil prostě, zaobíral se nikoli věcmi tohoto světa, ale rozšířeným vědomím časuprázdného, beztvarého, bezrozměrného Sebe, Šivou. Hinduisté, křesťané, buddhisté, muslimové, ale dokonce i ateisté přicházeli za jeho moudrostí, ať už byla předána s láskou, která rozechvívala srdce, nebo mocí, která srdce zastavila. Mudrc Yogaswami (Jógasvámí), který byl půl století duchovním vůdcem a učitelem tamilských hinduistů na Srí Lance, se narodil před 142 lety. Mnozí věří, že své následovníky, kteří jsou roztroušeni po celém světě, vnitřně provází dosud. Je jim matkou, otcem i guruem.

Každé ráno ve svém strohém domku s podlahou z kravského hnoje vstal Yogaswami ještě před rozedněním a světlem z kafru zahnal tmu. Jeho každodenní modlitba se konala u malého oltáře, na němž měl uloženy posvátné sandály jeho gurua Chellappaswamiho (Čélappasvámí). Věnoval thiruvádi (otisku posvátných nohou gurua) několik květů a zapálil olejovou lampu. Brzy ráno přicházeli jeho přívrženci, kteří si ho přáli zastihnout časně, ještě než vyjde na silnice, protože každý den nachodil o samotě 30 až 60 kilometrů. Tento režim dodržoval do svých osmdesáti let. Stoupenci, kteří měli to štěstí, že ho ráno nebo večer zastihli doma, k němu v tichosti přistupovali, sklonili se až k zemi, dotkli se jeho chodidel a čekali, než je vyzve, aby se posadili na tkané rohože. Na jeho pokyn začali zpívat náboženské písně, obvykle téváramy, jeho vlastní písně natčintanai nebo jiné posvátné tamilské a mystické verše.

Tiru T. Sangarappillai Thirunelveli, srílanský učitel, si živě vybavuje tento ášram v dobách jeho největší slávy ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století. „Chodíval jsem tam ráno. V řadě tam na silnici stály ruční vozíky, dobytkem tažené povozy, ale i motorová auta. Mnoho lidí tam přinášelo tácy s ovocem. Na jedné straně se lidé modlili, na druhé jiní zpívali tamilské védy. Lidé posedávali i venku, protože už se dovnitř nevešli. Ti, kteří byli uvnitř, seděli v tichosti. Takový byl pohled na jeho stoupence. Měl požehnání pro každého z nich. Sedával v naprostém tichu; poté zpíval. Vyzýval ostatní, kteří byli u něj, aby zpívali také. Při mnoha příležitostech jsem zůstal přes noc. Někdy jsme mohli spát teprve po půlnoci. A dokonce i tehdy vstával Yogaswami ve čtyři hodiny ráno, obřadně se omyl a usedl k hluboké meditaci. Poté vzýval Boha božskými písněmi. Takto se jeho skromný ášram brzy proslavil jako chrám živoucího Boha.“

Nejste jen maso a kosti

Yogaswami strávil první část života hledáním Boha a druhou část ve spojení s Ním. Už od začátku se projevovala jeho náboženská a hloubavá povaha. Dokonce už jako dítě běhal do chrámu, plakal radostí při modlitbách a nadšeně podstupoval pokání, například převalování se kolem chrámu na horkém slunci. Nedlouho po dosažení dospělosti se rozhodl pro život v celibátu a odmítl se podílet na otcově podnikání, protože by mu to znemožnilo věnovat se meditaci a studiu spisů, které tolik miloval. Kolem roku 1890 si našel práci skladníka pro zavlažovací projekt v Kilinochchi. Zde žil jako jógin a často celé noci meditoval. Vyžadoval od sebe naprostou čistotu a jednoduchost. Čistota byla také tím, čeho posléze vyzýval své stoupence, aby dosáhli – v mysli, řeči i činech. Co ostatním připadalo jako nepochopitelná strohost, bylo pro Yogaswamiho přirozené, nevyhnutelné nebo dokonce slastné strádání, které ho ještě více přibližovalo k Bohu, kterému říkal Šiva. Nicméně i to byla jen základní příprava pro život, který posléze vedl u svého gurua.

Yogaswamiho guru Chellappaswami byl horlivý, nepředvídatelný a nepochopitelný. Jednou o něm Yogaswami řekl svému stoupenci: „Kdybys to byl ty, nevydržel bys s Chellappou ani den.“ Yogaswami s ním oproti tomu strávil více než pět let od roku 1905 do roku 1911. Jiný jeho přívrženec mu řekl: „Chellappaswami je pryč, ale všechno přece dal vám!“ Yogaswami ale okamžitě objasnil, jak mu jeho guru všechno „dal“: „Že jsem to obdržel bez námahy?“ odpověděl. „Překopal jsem celou horu, abych se k tomu dostal!“ Chellappaswami svým vzhledem připomínal svraštěného tuláka. Mluvil sám se sebou a pokřikoval na ty, kteří procházeli kolem. Jedl s vránami. Jen velmi málo lidí dokázalo spatřit nebo mu přiznat jeho duchovní kvality. A tak když se k němu Yogaswami jako jeho žák připojil, byl také spolu s ním odsuzován jako blázen, což ovšem není mezi mistry náth sampradáji nijak neobvyklé označení.

Yogaswami si nicméně uvědomoval, že každodenní život, tak jak ho vedou běžní lidé, mu nemůže poskytnout Pravdu, kterou hledal. Spolu se svým guruem si s radostí upíral základní fyzické potřeby včetně jídla, přístřešku a spánku, a v úplnosti je překonával. Po smrti Chellappaswamiho v roce 1911 strávil Yogaswami celé roky intenzivní meditací a odříkáním (tapas) pod olivovníky (illupai). Křižovatka u olivovníku ve vesničce Columbuthurai byla rušné místo, a tak si Yogaswami vždy nanosil pár kamenů, aby jimi mohl ponouknout zvědavce, že mají jít dál. Jeho činnost se v této době omezovala na meditaci po dobu tří dnů a tří nocí v otevřeném prostoru, aniž by se pohnul nebo skryl před nepřízní počasí. Čtvrtý den se vydal na dlouhý pochod a pak se vrátil ke stromu a celý cyklus opakoval.

Po několika letech k sobě Yogaswami pustil jen hrstku věrných vytrvalců. Měli obavu, že jeho sádhana je příliš namáhavá a vybízeli ho, aby na sebe bral větší ohledy. Posléze se podařilo jógina přesvědčit, aby se přestěhoval do nedalekého doškového domku o jedné místnosti, který mu postavili. Ale i tam bránil stoupencům, aby se mu klaněli nebo se o něho starali. Zakázal i položit na střechu nové došky. Jeho nejbližší přívrženci se k tomu odhodlali, pouze když byl pryč, a jednali tak, aby byli s prací hotovi, než se vrátí. S jasným zřetelem na soběstačnost nedovoloval nikomu dalšímu ani zapálit lampu. Ve dne i v noci byl celé roky svámí pohroužen do svých vnitřních modliteb, pomáhal nasměrovat karmu tisíců lidí, od nabídek k sňatku, přes zdravotní problémy po obchodní transakce svých nejbližších následovníků. Politici mu nejdříve přicházeli uctivě padnout k nohám, než se pustili do své práce. Každý svátek šivarátrí strávil celou noc meditací. Jeho stoupenci vypovídali, že tam, kde svámí tyto noci trávil, viděli oslnivé světlo. Jiní byli ohromeni, když ho viděli zpříma sedět bez hnutí jako sochu celé hodiny. Při jedné příležitosti, na kterou rád vzpomínal, seděl Yogaswami naprosto nehybně, jako by byl z kamene. Přiletěla vrána a několik minut mu seděla na hlavě, zřejmě si myslela, že je to socha.

Obměkčete své srdce a nechte ho roztát

Jak roky plynuly, svámí trochu ustoupil a umožnil neustále se rozrůstajícímu davu svých stoupenců, aby mu vyjádřil svou přirozenou oddanost. Svolil, aby mu uklidili chatrč a položili novou podlahu z kravského trusu.

Yogaswamiho se lidé stejně báli, jako ho milovali. I jeho nejnáruživější přívrženci k němu přistupovali rozechvěle, protože z nějakého důvodu znal jejich nejvnitřnější myšlenky a pocity – dobré i ty ostatní. Pokud jejich záměr nebyl čistý, vynadal jim nebo po nich začal házet kameny, aby se postaral o to, že už nikdy neprojdou jeho dveřmi. Jadrný jazyk mu nebyl cizí, používal ho, aby udržel nedobré lidi na uzdě. Když si jeden z jeho žáků postěžoval na jeho někdy výbušnou povahu, odpověděl: „Není zapotřebí velkého ohně, aby spálil takový nepořádek?“

Přesto i se ti, které pokáral, cítili požehnaní, protože poznali, že dostali duchovní očistu. Susunaga Weeraperuma, sinhálský buddhista, líčil, že jednou Dr. S. Ramanathan Chunnakam vzpomínal na ponižující lekci, kterou dostal v roce 1920: „Vydal jsem se navštívit svámího s právníkem Somasunderamem z Nalluru. V mládí jsem vynikal v šermu mečem a podobných uměních. Díky tomu jsem byl trochu namyšlený. Během cesty do ášramu se uprostřed silnice objevil svámí a srazil mě k zemi. Tuhle událost nikdy nezapomenu. Ani mistři bojových umění nedokážou se svýma rukama a nohama nakládat s takovou obratností, jako to dělal Yogaswami. Poté, co jsem se zvedl, mě svámí vzal do své chatrče a zahrnul mě láskou. Teprve po letech jsem pochopil to božské umění, díky kterému jsem musel polykat prach ze silnice před Yogaswamiho ášramem.“

Hloubaví současníci

Yogaswami ctil ostatní hinduistické vůdce své doby, kteří ho zároveň motivovali. V roce 1889 přivítal v Džaffně obrovský dav Swamiho Vivekanandu a vedl ho ve slavnostním průvodu po silnici Columbuthurai. Když se přiblížil k olivovníku, na kterém později Yogaswami prováděl svůj tapas, Vivekananda zastavil procesí a vystoupil ze svého vozu. Vysvětlil, že se jedná o posvátné místo, a raději tedy půjde kolem něj pěšky, než by se vezl. Prostor kolem stromu popsal jako „oázu v poušti“. Dalšího dne přihlížel osmnáctiletý Yogaswami Vivekanandovu veřejnému proslovu. Později vzpomínal, že Vivekananda procházel rázným krokem po podiu a „burácel jako lev“ – což na mladého jógina udělalo velký dojem. Vivekananda zahájil svou řeč slovy: „Času je málo, ale téma je obšírné.“ Tato věta se zaryla hluboko do Yogaswamiho duše. Opakoval si ji pro sebe jako mantru a celý život ji přeříkával svým přívržencům.

Jednou se Yogaswami vyznal ze své úcty k Mahátmu Gándhímu. Vyprávěl: „Přišly mě navštívit dvě Evropanky. Přijely do Indie, aby se setkaly s Mahátmou Gándhím, a chtěly poselství i ode mě. Zeptal jsem se jich, co jim Gándhí řekl. Mahátma pravil: ‚Jeden Bůh, jeden svět.‘ Řekl jsem jim, že já nic lepšího nevymyslím, a poslal jsem je pryč.“ Yogaswami se také setkal s velkým mudrcem Ramanou Maharišim na své pouti do Indie.

Dobré myšlenky

Yogaswami vyjádřil své učení více než 3000 básněmi a písněmi zvanými natčintanai, což znamená „dobré myšlenky“, čímž pobízí věřící, aby se řídili dharmou, nezištně si pomáhali a uvědomovali si Boha uvnitř sebe sama. Tyto skvosty z něj vycházely spontánně, někdy doma u některého z přívrženců, jindy u malé postranní svatyně bohyně Párvatí v nedalekém Šivově chrámu, který často navštěvoval. Sepisoval je ten z jeho stoupenců, který byl zrovna nablízku, čas od času je sepisoval sám. Jeho natčintanai se dočkaly několika knižních vydání a šířily se také prostřednictvím primárního zdroje a archivu jeho učení Sivathondanu, měsíčníku, který založil v roce 1934.

Tyto publikace uchovávají bohaté dědictví svámího rčení a bohulibých písní. Natčintanai mají okouzlující melodie a je radost je zpívat. Yogaswamiho stoupenci je při modlitbách a cvičeních zpívají se stejným citem nyní, jako když ještě velký mudrc kráčel úzkými ulicemi Džaffny. Natčintanai jsou opravdovým a mocným nástrojem pro učení a zachování klíčových pravd hinduismu.

S oporou v tradici šaivasiddhánty potvrzují natčintanai jednotu člověka a Boha. Přestože Yogaswami neohroženě zdůrazňoval neduální podstatu Skutečnosti, nebylo nikdy možné ho označit za představitele advaity nebo védánty. Uznával krajní vrcholy vědomí, ale také úpatí, která je napřed zapotřebí překročit, aby těchto hřebenů mohlo být dosaženo. Neustále zmiňoval 63 tamilských světců, nájánarů, kteří ztělesňovali siddhántské dědictví a ideály. Svoje poselství sám shrnul do dvou slov, šivadhjánašivathondu – meditace o Šivovi a služba Šivovi. S těmito dvěma, tvrdil, jedinec zvládne završit svou pouť.


Neustupujte obtížím na půli cesty; postavte se jim tváří v tvář. Bůh je vždy při vás – a to je ta nejlepší zpráva, jakou pro vás mám.“ Yogaswami.


Daršan: Na zápraží domu jednoho ze svých stoupenců na silnici K. K. S. v Džaffně, 1950.
V meditaci: Jednoho dne byl Yogaswami na návštěvě u jednoho ze svých přívrženců a brzy ráno se věnoval meditaci. Jeho fotografii pořídil potají Samy Pasupatti, 19letý syn rodiny, ale posléze se ke svému nepovolenému vniknutí přiznal. Yogaswami, který předtím odmítal všechny žádosti nechat se vyfotit, se zasmál a řekl chlapci, že když už to jednou udělal, může si fotografii nechat. Stala se nejslavnější podobiznou velkého gurua.
Stáří: Tato fotografie Yogaswamiho byla pořízena uvnitř jeho chatrče poté, co se vrátil z nemocnice. Do té se 88letý stařec dostal proto, že si zlomil kyčel poté, co jeho kráva Valli pohodila hlavou a srazila ho na zem. Přívrženci, kteří na fotografii nejsou vidět, se přišli dotknout jeho nohou.
Další fotografie Yogaswamiho po nehodě ve věku 88 let.

Foto © Samy Pasupatti, kresba © Indra Sharma.