60 – 61

59

62 – 63

MLÁDEŽ

Kritické hledání identity

Dvě eseje o tom, co znamená být hinduistka a zároveň Američanka

A

merická hinduistická nadace (The Hindu American Foundation) pořádala svou každoroční soutěž, ve které byli mladí pisatelé požádáni, aby napsali o tom, jak je následující citát Svámího Vivékánandy inspiroval k tomu, aby se z nich stali mladí američtí zastánci hinduismu: „Ta nejsilnější láska, kterou kdy lidstvo poznalo, vzešla z náboženství a i ten nejďábelštější hněv, který kdy lidstvo zažilo, pochází z náboženství. Pouze náboženství nás může donutit, abychom byli tak krutí, a pouze náboženství z nás dělá ta nejněžnější stvoření.“




Jsem pyšná na to, že jsem hinduistka

Mátá, pita, gurudéva jsou čtyři slova, s kterými mě vychoval můj gurudží. Od útlého věku mi má víra vštěpovala, abych ctila svou matku, otce, učitele a boha. Začala jsem chodit každou neděli na hodiny bálaviháry a postupně jsem se dopracovala až k hodinám šlóky (recitace posvátných textů) každou středu. Hinduismus mě provázel na každém kroku mého života. Můj gurudží vždy končil své hodiny výrokem: „Buďte hrdí na to, kým jste; buďte hrdí na to, že jste hinduisté.“ Kvůli tomu, že bydlím ve městě, kde žije silná křesťanská komunita a kde je kostel na každém kroku, musím často čelit obtížným situacím, které mi pomáhá překonat pouze má víra. Mezi tyto situace patří zesměšnění, když jsem na školní talentové soutěži ve čtvrtém ročníku tančila tanec kathak, nebo znechucený pohled, když jsem svým spolužákům řekla, že nejím hovězí maso – hlavní složku jídelníčku většiny Texasanů. Každé překonání podobných překážek ve mně upevnilo mou víru.

Ve svém životě už jsem viděla, jak náboženství změnilo lidi, rozbilo přátelství a způsobilo, že se lidé začali cítit nejistí v životních situacích. Mí přátelé z dětství, které jsem vídala na hodinách šlóky, se nyní prohlašují za ateisty, aby zapadli mezi své spolužáky na naší střední škole. Když jsem se jich ptala, co je vedlo k takovému obratu, odpověděli, že už nemohli vydržet svou oddělenost od ostatních. V té chvíli jsem si uvědomila, že se mi dostalo požehnání a skupiny kamarádů, kteří se na mě nikdy nesnažili přenášet jejich víru. Chodili se mnou do chrámu při slavnostech jako je hólí nebo dívalí a stále se snažili dozvědět víc o bohyni Sarasvatí, bohu Ganéšovi a dalších bozích, jejichž sošky viděli u mě doma. Díky svým přátelům jsem v posledních pár letech zapomněla na okolní svět, ve kterém spousta lidí není tak tolerantní k ostatním náboženstvím jako oni.

Čtrnáctého prosince 2012 jsme v naší škole pořádali Indický den. Z rozhlasu hrála indická hudba, lidé s odlišnou rasovou příslušností nosili oděvy kurtíčurídár vypůjčené od svých indických kamarádů. Po škole jsme pro ty, kteří se dne účastnili, připravili pokrm samósačát. Na tento den jsme my hinduisté byli hrdí, protože jsme svou kulturu mohli ukázat i ostatním žákům naší školy.

Náboženství by nemělo být tím, co lidi rozděluje, ale spíše něčím, co inspiruje ostatní, odlišné i stejné lidi, které spojuje, aby se o sobě mohli dozvědět více. Ve dvanácti ročnících povinné školní docházky jsou dva ročníky, šestý a desátý, ve kterých se učíme o světových nejrozšířenějších náboženstvích. Všimla jsem si, že jsme v obou ročnících strávili jeden týden učením se o křesťanství, čtyři dny o islámu, tři dny o judaismu a buddhismu a pouze jeden den o hinduismu. Ten den jsme se pouze dívali na padesátiminutové video, které se zaměřovalo na kastovní systém. Při promítání videa jsem si uvědomila, že právě tohle je věc, na které lidé staví své názory na hinduismus, staví je na tomto zastaralém, dávno překonaném kastovním systému, kterého se už většina hinduistů zřekla. Svým spolužákům znajícím pouze tyto neodpovídající a zaujaté informace vlastně nemůžu mít za zlé, když si třeba spletou hinduismus s islámem.

Antara Dattagupta, autorka článku.

Po zhlédnutí tohoto videa v desátém ročníku jsem naší učitelce navrhla, abychom hinduismu věnovali ještě jeden den a objasnili si jeho základní principy, které se běžně užívají i dnes. K mému překvapení dala učitelka druhý den každému žákovi za úkol vypracovat projekt zaměřený na indické starověké objevy. Mohla jsem si vybrat a představit ostatním vnitřní i vnější hinduistické objevy. Mohla jsem vysvětlit svým spolužákům, jak důležité jsou pro hinduisty pojmy jako karmadharma, stejně jako reinkarnace a mókša.

Hinduismus ovlivňuje naše každodenní rozhodnutí svými verši z védských knih. Například jadžurvédský Taittiríja-upanišad říká: „satjam vada,“ což znamená „mluv pravdu“, nebo „atithi dévó bhava,“ což znamená „obdaruj své hosty stejnou pohostinností jako bys hostil boha“. Podobnými rčeními se řídí hinduisté denně.

Přečtení citátu Svámího Vivékánandy mě inspirovalo k tomu, abych iniciovala pořádání více Indických dnů a dalších akcí, které by šířily informace o pravé podobě hinduismu. Tím, že jsem v posledních pár letech tančila na festivalech Brazos Valley WorldfestCRY India (Child Rights and You) se mi společně s mou komunitou podařilo šířit mou kulturu a náboženství. Nyní, když jsem v jedenáctém ročníku, každé ráno se probudím, obleču se a těsně před tím, než odejdu, si na čele udělám tečku posvátným popelem vibhúti a jdu do školy. Zpočátku mi hodně lidí říkalo, že mám na čele „něco bílého,“ ale když jsem jim vysvětlila, že o tom vím a že to je součást mého náboženství, přestali mě na to upozorňovat.

Protože dospívám, budu muset změnit své kamarády i školu a může se změnit i má budoucnost; mé náboženství se ale nikdy nezmění. Vždycky budu schopná říct: „Jsem pyšná na to, že jsem hinduistka.“

Antara Dattagupta

Antara Dattagupta, které je 17 let, je studentkou jedenáctého ročníku střední školy A&M Consolidated High School v College Station v Texasu. Byla vychovávána pod vedením své gurudží Anu Shamugam; je hrdou podporovatelkou HAF (Americké hinduistické nadace).




Upadne v zapomnění hlas americké hinduistky?
P

​řed rokem jsem měla příležitost osobně si prožít slova Svámího Vivékánandy. Velkou část léta jsem cestovala mezi komunitami na východním pobřeží a dotazovala jsem se nedávno přistěhovaných bhútánských uprchlíků z Nepálu. Chtěla jsem lépe poznat, jakou roli pro hinduistické imigranty hraje náboženství při zabydlování se na novém místě. V té době jsem také začala přehodnocovat své vlastní názory na náboženskou toleranci a pluralitu. Poprvé jsem cítila, jak moc důležité je zastávat se amerických hinduistů.

Navštívila jsem dvanáct bhútánských rodin a požádala jsem je, aby mi sdělili své životní zkušenosti. Tyto rodiny byly přinuceny utéct z jejich rodné země kvůli náboženskému a etnickému útlaku na začátku devadesátých let. Před tím, než jim vláda Spojených států (a jiných zemí) zajistila občanství a naději na nový život, žili v nepálských uprchlických táborech, mnozí z nich i přes dvacet let. Vydrželi toto utrpení hlavně proto, aby si mohli zachovat svou náboženskou svobodu a aby mohli být nadále hrdí na svou identitu. I přesto, po přestěhování se do Ameriky, se někteří z nich vzdali své hinduistické víry, a dokonce přešli na jiná náboženství. To pro mě bylo šokující. Chtěla jsem vědět, co je k tomu vedlo.

Sedmadvacetiletý muž, s kterým jsem mluvila v Massachusetts, mi částečně pomohl tento problém vysvětlit:,,Některé kostely, ne všechny, poskytují imigrantům starý nábytek a oblečení, což je velmi potřebné. Lidé tak chodí do kostela jen proto, aby dostali nábytek a vše co potřebují, ale neuvažují o konverzi. Po nějakém čase však lidé z kostela nepřímo donutí Bhútánce přestoupit na jejich víru.“

Přesně tohle je rozpor, který popisuje Svámí Vivékánanda – náboženství dokáže být stejnou silou prospěšné, ale zároveň destruktivní. V tomto případě duchovní obec kostela pomáhá Bhútáncům tím, že jim poskytuje vše, co potřebují, a pomáhá jim zvyknout si na nové prostředí. Na druhou stranu však její konání může být považováno za neetický nátlak, protože jejich poskytování pomoci může mít postranní úmysl.

Mou okamžitou reakcí bylo rozhořčení vůči těmto skupinám lidí, které si vzali na mušku v tu dobu lehce manipulovatelné hinduisty. Brzy jsem si ale uvědomila, že se musím zaměřit na své vlastní jednání a také jednání naší komunity. Mohli jsme udělat víc, abychom tomuto problému předešli?

Skrytá krása hinduismu a jeho upřímnost pochází z pravidel jako je vasu­dhaiva kutum­bakam („celý svět je jedna rodina“), a ékam sad vipráha bahudhá vadanti („pravda je jen jedna: moudří ji však nazývají mnohými jmény“). Máme neuvěřitelné štěstí, že můžeme být součástí víry, která je tak prvoplánově tolerantní a pokroková. V praxi však mohou být náboženská tolerance a pluralita uplatněny pouze, když je doprovází silná víra a podpora. Co tím myslím? Zcela jistě je proti hinduistickým zásadám nutit k něčemu ostatní a poskytovat pomoc podmíněnou přestupem na jiné náboženství; tohle je upřímně jeden z důvodů, proč jsem hrdá na to, že jsem hinduistka. Také je proti našemu přesvědčení chovat se pasivně a nebránit nebo zasahovat, když je to třeba. Všeobecná absence přispění naší komunity k usídlování bhútánských uprchlíků v Americe je toho důkazem.

Sadhna Gupta, autorka článku.

Po tom, co jsem se dozvěděla, jakým příkořím museli čelit hinduističtí Bhútánci v naší místní komunitě, jsem chtěla něco změnit, ale nevěděla jsem, jak začít. Sama jsem začala dělat pouze malé krůčky. Seznámila jsem studenty a ostatní na fakultě naší univerzity s tímto problémem, dobrovolně jsem ještě se skupinou bhútánských mladých lidí pomáhala s přípravou na testy SAT, tvořila jsem četbu nebo studijní materiály a pořádala jsem prohlídky univerzitního areálu v Bostonu. Pokud se ale dívám na věc v širším měřítku, nepodařilo se mi dotknout je hlavní příčiny problému.

Když jste svědkem nespravedlivého jednání vůči členům hinduistické komunity, na koho se obrátíte s prosbou o pomoc? Jak můžete takovému jednání zabránit? Těmito otázkami jsem se zaobírala a rychle jsem si uvědomila, že většina amerických hinduistů, včetně mě, na tyto otázky nezná odpověď. Jako komunita často selháváme ve společné organizaci a obraně naší víry.

Tím, že utvoříme silnější skupinu zastánců amerických hinduistů a že budeme podporovat organizace jako je Americká hinduistická nadace, získáme sílu, abychom mohli udělat mnohem víc. Mohli bychom apelovat na místní zákonodárce, aby přísněji dohlíželi na konverzi odehrávající se v státem financovaných agenturách, které pomáhají imigrantům usidlovat se v nové zemi. Mohli bychom zatlačit na vedení místních škol, aby učili o hinduismu srozumitelněji, místo toho aby se zaměřovali na posvátnost krav a kastovní systém. A když se ohlédnu zpět, mohli jsme projevit daleko větší solidaritu s oběti střílení v sikhském chrámu ve Wisconsinu v roce 2012.

Hájit naše náboženství je hlavní cesta jak můžeme více ovlivnit širší společnost, ve které žijeme. Ve Spojených státech je mnoho náboženských skupin, které obětovaly spoustu času a peněz na to, aby se o jejich názorech a hodnotách dostatečně vědělo. Nikdy nesmíme zapomenout respektovat ostatní kolem nás, ale zároveň se musíme naučit ozvat se a zajistit, aby se na hlas amerických hinduistů nezapomínalo. Nesmíme dovolit, aby se naše otevřenost a tolerance zaměňovaly za rozpolcenost nebo nedostatek neochvějné víry v naše hinduistické zásady.

Sadhna Gupta

Sadhna Gupta, které je 22 let, je obchodní poradkyní ve společnosti Corporate Executive Board ve Washingtonu DC. V květnu 2013 promovala na Duke University s titulem z veřejné správy, světového zdravotnictví a ekonomie. Chce se stát pořadatelem komunitních aktivit a pracovníkem podporujícím rozvoj.