54 – 57

50 – 53

58

POSVÁTNÉ TEXTY

Jak k napsání filozofického pojednání dodalo sílu guruovo požehnání

Soudobý mnich dokončuje obsáhlý výkladový komentář, Sváminárájan-bhášju, ve formálně striktním sanskrtu, který nebyl používán po staletí.

M

​ůj příběh je o tom, jak může být obrovský úkol dokončen díky vstřícnému přístupu gurua. Sváminárájan-bhášja je výkladem prasthá­na­trají skládající se z upanišadů, Brahma-sútry a Bha­gavad-gíty. Je formulováns s ohledem ke starobylé sanskrtské komentářové tradici a vychází z učení Bhagavána Sváminárájana. Během mé cesty psaní bhášje jsem si musel uvědomit, že zdánlivě nezvládnutelná úloha může být zdolána v jakémkoli oboru, jen když lidskému úsilí žehná také guruovo požehnání.

Mnichův život: Autor jako mladý sádhaka v roce 1982.


Do mnišského řádu svámíů jsem byl uveden v roce 1981 ve věku 14 let, zrovna co jsem vyšel z deváté třídy. Po vstupu do semináře pro mnichy v Sarangpuru, odlehlé vesnici v Gudžarátu, jsem se zcela ponořil do jeho rozhodné a oddané atmosféry. Poněvadž jsem byl ještě velmi mladý, byl jsem hodně bujarý a měl jsem jen malý smysl pro zodpovědnost, leč od samého začátku jsem se cítil být zavázán svému guruovi Guruhari Pramukh Swami Maharajovi za to, že mě přijal a tvaroval mě během každé následující fáze života.

Trávil jsem svůj čas posloucháním náboženských písní, bhadžanů, hrál jsem na tabla a především jsem plaval ve vodní nádrži, která zásobovala vodou ášram. Starší mnichové, kteří nás učili, mě rádi naháněli, abych navštěvoval školní třídu. Má bystrá paměť mi pomáhala k tomu, abych dostával dobré známky, avšak starší byli znepokojení ohledně mých nezvyklých studijních návyků. Při několika málo příležitostech se o tom zmiňovali Guruharimu. Ten se na mě zableskl chápavým úsměvem a řekl: „Jistě i rozpustilci mohou dokázat velké věci.“ Podepřen jeho starostlivou podporou jsem najednou cítil větší smysl pro povinnost a začal jsem studovat svědomitěji.

Guruhari Pramukh Swami Maharaj přesvědčil učence, pandity, aby přišli do Sarangpuru a naučili mě a ostatní mnichy tradičním filozofickým teoriím logiky (njája) a gramatiky (vjákarana). Varoval však nás: „Nikdy nestudujte, jen abyste udělali zkoušky. Chci, abyste každé písmo nastudovali naplno. Jsem si dobře vědom toho, že jste možná měli potíž najít si schopné učitele, proto byste měli studovat skrznaskrz tak, že budete moci předat látku budoucím svámíům.“ Tehdy jsme měli jen interní zkoušky, které byly navrženy tak, aby byly ještě těžší než zkoušky na univerzitě. Studovali jsme každý řádek každého textu. Strávil jsem čas hluboce ponořený do jiných filozofií, takže jsem po deset let neměl žádnou představu o tom, co se dělo v okolním světě.

Nemohli jsme najít učitele přímo v Gudžarátu pro všechna témata, kterým nás chtěl Guruhari naučit, proto nám zařídil, abychom vystudovali v Mumbai. Jakmile jsme zde svá studia dokončili, dal nám pokyn k tomu, abychom se naučili písmu a přitom metodicky dodržovali staré tradice. V Indii bylo jen pár panditů, kteří nás mohli naučit tomuto tradičnímu způsobu. A jelikož byli také velmi staří na to, aby zavítali k nám do Gudžarátu, Guruhari pro nás zařídil, abychom zůstali v Bangalore a učili se od nich tam.

Strávením více než 25 let v důsledném studiu sanskrtu a šesti klasických filozofických škol (šad daršany) jsem byl schopen excelovat při univerzitních zkouškách v postgraduálních stupních ze Sampurnanand Sanskrit University ve Varanasi a v Bharatiya Vidya Bhavan v Mumbaji. Během svých studií jsem vytvořil na 8 000 stránek poznámek a stál jsem v popředí své třídy. Pokaždé, když měly přijít výsledky, mi Guruhari navzdory svým náročným cestám napsal dopis na povzbuzenou. Měl mě tak inspirovat k tomu, abych se věnoval studiím ještě závažněji a vydal propříště ze sebe to nejlepší.

Zárodky pro sepsání Sváminárájan-bhášju byly utvořeny v roce 2005 přesně v den, kdy jsem dokončil svá PhD studia ze sanskrtu. Přinesl jsem svůj diplom Guruharimu dva dny před festivalem vasanta paňčamí, který vyznačuje začátek jara. Jak jsem představoval svou dizertaci Guruharimu v jeho pokoji, ostatní mniši si vyžádali, aby mi daroval posvěcenou květinu pro oslavu této příležitosti. On odpověděl: „Chtěl bych ho uctít v hlavním sněmu celého festivalu.“ Bylo to právě toto odpoledne, kdy mi nařídil, abych sepsal bhášju neboli komentář k prasthánatrají.


Komentářová tradice bhášjí

Ve starodávné tradici indické filozofie se mnoho rozdílných věr a jiných zásad zrodilo z hlubokého studia a rozjímání velkých mudrců (ršiů) a učitelů (áčárjů). Hloubali nad starými svatými texty prasthánatrají a odkazy s výklady, které k nim napsali, ustanovili jejich školy védského myšlení. Hlavní áčárjové, kteří bhášju napsali, byli Šankaráčárja, Rámánudžáčárja, Madhváčárja, Nimbárkáčárja a Vallabháčárja. O několik století později byly tyto komentáře stále vysoce oceňovány a zůstaly základem pro filozofické debaty a nové propracování.

Ne všechny poznámky se však nazývají bhášjou. Aby si vysloužily toto označení, musí mít autor důkladnou znalost již zmíněných šesti filozofií a disponovat intelektuální zralostí, přesně dodržovat určité zásady a mít také odbornou znalost v sanskrtském jazyce. Každý takový áčárja odkrývá svou filozofii skrze své vlastní interpretace originálních textů. Každé slovo z každé mantry, šlóky nebo sútry musí být interpretováno a dovysvětleno v souladu s jeho filozofií. Někdy jsou slova vykládána tak, že nabírají nové významy; každopádně musí ustát přezkoumání ostatními učenci.

Bhášja zahrnuje odkazy z ostatních písem neboli šáster, aby podepřely áčárjovu filozofii. Kromě toho vyvolávají otázky a ospravedlňují argumenty z ostatních védských filozofií tím, že skýtají důvodné odkazy a logické odpovědi k tomu, aby prokázaly ten který filozofický princip. Krátce řečeno  bhášja zamýšlí odkrýt nové filozofické perspektivy, odvozené od tří hlavních šáster logickým, jasným a konzistentním způsobem. Jakékoli mínění zavdané jakémukoli slovu z kterékoli části upanišadů musí být sladěné pro všech deset upanišadů. Musí rovněž představovat to samé tvrzení v Brahma-sútřeBhagavad-gítě. Deset hlavních upanišadů má tisíc různých manter, Brahma-sútra je napsána zhuštěnou formou a vyžaduje také důslednou znalost filozofické školy známé jako púrva mímámsá. Bhagavad-gítá obsahuje 700 šlók. Proto jak si asi dokážeme dobře představit, písemný proces vzniku takových poznámek v bhášji je velmi složitý.


Gratulace: Sadhu Bhadreshdas dostává požehnání od svého gurua Pramukha Swamiho Maharaje v Amdavadu po dokončení prvního návrhu komentáře k Brhadáranjaka-upanišadu.
Autor při práci na původním rukopisu. Dr. S. P. Sabharathnam z Chennai o bhášji řekl: „Obdivuhodná práce. Sanskrt je psaný po středověkém způsobu jakoby samým Šankarou. Je prost jakýchkoli gramatických chyb.“
Vytrvalost: Zaplavený vstup do autorova suterénního pracoviště v Sarangpuru v únoru 2007.
Poničené knihy a poznámky rozložené na vyschnutí.

Cesta ke kompletaci bhášji

Přemýšlel jsem o tom, proč Guruhari chtěl, abych se chopil tohoto úkolu a proč by mělo být napsání Sváminárájan-bhášje tak jedinečné. Nová interpretace prasthánatraji nejenom že musí být zcela originální, ale musí být taky textově platná a měla by obsahovat hluboké myšlenky. Sváminárájan-bhášju by měla naplnit tato kritéria založená na učení zakladatele naší náboženské tradice (sampra­dája) Bhagavána Sváminárájana, který odkazoval na rozličné množství manterupanišadů a šlók z Bhagavad-gíty v jeho rozhovorech, kde k nim často připojoval své vlastní filozofické vysvětlivky.

Tato přísná kritéria jsem znal předem, proto jsem se zalekl a cítil se jako na tento posvátný úkol ještě nepřipravený, když mi Guruhari poručil napsat tyto bhášje. Starší mnichové mě pobouzeli, abych viděl v tomto obrovském poslání příležitost, jak se zavděčit guruovi. Oni se za mne dokonce modlili! Přesto jsem se cítil ztracený a nemohl jsem vůbec spát. „Vždyť jsem různé bhášje studoval,“ pomyslel jsem si, „nyní mám však nějaké sám napsat?! Co když někde udělám chybu? Dokonce i malá chybička v bhášji by mohla poškodit hinduistickou dharmu.“ Během denních obřadů (púdža) jsem se modlil, aby Guruhari pro jejich sepsání požádal někoho jiného.

Pár dní po tom, co mi Guruhari dal instrukce, účastnili jsme se oslav vasanta paňčamí, které zároveň značily výročí narození Shastrijiho Maharaje (1865–1951), gurua Pramukha Swamiho Maharaje. Guruhari mě ověnčil girlandou před velkým sněmem a naléhal: „Slib mi, že ty bhášje napíšeš.“ Přestože jsem k souhlasu kývl s velkým zaváháním, můj příslib do jeho očí vlil slzy. A když jsem ho požádal, aby posvětil moji málu, růženec, který jsem měl s sebou, řekl mi, abych ho obtočil kolem jeho krku. Modlil se s mým růžencem více než měsíc a vrátil mi jej po festivalu pušpadólótsav (hólí). Kdykoli jsem pak pracoval na bhášji, ponechával jsem ten posvěcený růženec kolem svého krku, abych si připomněl guruovu božskou přítomnost.

Začal jsem svou práci v malé osamocené místnosti v suterénu ášramu v Sarangpuru. Mí bratři mnichové postavili otáčející se knihovnu s pěti velkými policemi, které unesly sbírku více než 450 knih. Některé byly několik století staré.

Ode dne, kdy jsem začal, jsem trávil téměř 20 hodin denně prací a modlením. Starší mnichové mě upozornili, že bych měl každou hodinu práce dovršit pěti minutami intenzivního uctění Guruhariho. Jediný čas, kdy jsem si dělával přestávku, jsem učil ve třídě ostatní mnichy, podílel se na našich denních zbožných rituálech, nebo jedl a spal.

Poté, co jsem nějakou svou myšlenku zapsal na papír, měl jsem ji prozkoušet z několika různých pohledů a položit si řadu otázek. Jsou mé interpretace správné? Bylo to formulováno jazykově bez chyb? Je úvaha sladěná se zásadami učení Sváminárájana? Je ta myšlenka věrná tomu, čemu mě učil Guruhari? Je tato myšlenka konzistentní s předcházejícími? A tak dále… Pokud jsem nebyl spokojený, musel jsem to přepsat. Když jsem měl pocit, že myšlenka je výtečná, podělil jsem se s ostatními mnichy, kteří se vzápětí ptali na různé detaily, což mi pomáhalo, abych svou práci utužil. Tato cesta pokračovala další téměř tři roky.

Guruhari mě upozornil: „Ujisti se, že čerpáš inspiraci danou zásadami učení Sváminárájana. Ujisti se také o tom, že tvé argumenty jsou jasné, přímočaré a tudíž univerzálně platné a přijatelné. Budeš mít co do činění s myšlenkami ostatních áčárjů, měl bys s nimi však zacházet s plným respektem. Naším cílem není zastínit práci ostatních, ale objasnit tu naši. Vedou si se svými postupy správně, avšak to neznamená, že my ne. Buď rozhodný a tím pádem cokoli, co napíšeš, bude dobře přijato.“

Tato slova se mi neustále přehrávala v mé mysli. Když jsem si zakusil bezesných nocí, pomodlil jsem se k obrazu (múrti) Guruhariho ve své púdži. Ptával jsem se ho na inspiraci, a taky že vždy přišla! Nejhlubší myšlenky v bhášji vlastně nebyly psané mou rukou; nemohl bych se za ně zaručit. Byly inspirovány mým guruem.

Jednou jsem pracoval až do tři čtvrtě na tři v noci, pak jsem se šel okoupat a sednul si ke své  púdži. Mluvil jsem ve svém náboženském rituálu ke svému guruovi a on mě inspiroval několika myšlenkami. Rozhodl jsem se, že hned zaznamenám tyto nápady, ještě předtím, než bych si šel lehnout do postele. Vrátil jsem se tak do své pracovní místnosti a začal zapisovat. Jedna myšlenka následovala druhou, načež jsem se psaním skončil až ve tři čtvrtě na čtyři odpoledne – šlo o 12 hodin proudící inspirace! Nechal jsem si také svůj notes a psací pero vedle mé přikrývky pro případ, že bych se inspiroval ještě během noci. K takovým situacím docházelo docela často.

Pět dokončených svazků Sváminárájan-bhášje jsou k dispozici ve větších chrámových center spravovaných BAPS v indickém Gudžarátu.


Zkouška a trýzeň

Bhášje mají důležité místo v každé náboženské tradici (sampradája). Komentáře k celé prasthánatrají po tradičním způsobu nebyly provedeny nikým v minulosti po celá staletí. Často jsem se při jejich vytváření obával, že bych mohl v tak ohromném díle selhat.

V roce 2006 jsem se přiznal svému guruovi: „Učiteli! Vy jste uskutečnil pravou podstatu Bhagavána. Jste čistá duše (satpuruša) a máte duchovní zkušenosti. Rozumíte podstatě veškerého písma. Jste jediný, kdo má právo a potřebný vhled napsat bhášje. Bojím se, že nemám žádnou zkušenost. Co se stane, když selžu?“ On odvětil: „Domníváš se, že jsi to ty, kdo bude psát; ale mýlíš se. Naši guruové Shastriji Maharaj a Yogiji Maharaj to budou psát za tebe.“ Nejsme konateli ničeho; jsme jen pouhými nástroji, skrze něž pracují naši guruové. Bylo to toto poznání, které mi dovolilo zůstat silným navzdory mnoha překážkám, které mi stály v cestě.

V roce 2007 byl Sarangpur postižen náhlou povodní. Během pár minut byla má pracovna v suterénu úplně zatopená. Všechny mé knihy a poznámky byly zničeny. Za ty roky jsem nashromáždil přes 2 500 stránek poznámek k jedenácti komentářům (bhášja) od různých áčárjů. Tyto poznámky k jejich výkladům a definicím důležitých filozofických pojmů by tvořily základní skelet komentářů, které bych napsal. Navíc jsem měl rukou napsané některé kapitoly z Brahma-sútra-bhášji. To všechno bylo odneseno vodou za potopy: zůstal jsem ve stavu absolutního šoku z této nepředvídané kalamity.

Tehdy náš Guruhari Pramukh Swami Maharaj musel náhle odjet do Ameriky kvůli inauguraci našich chrámů (mandira) v Atlantě a Torontu. Když se dozvěděl o potopě, zavolal mi, aby mi požehnal. Usmál se a řekl: „Vše, co jsi neměl napsat, bylo vyplaveno pryč. Nyní, když znovu začneš psát, budou to už jen Bhagaván Sváminárájan a naši guruové, kdo budou psát všechno skrze tebe.“ To se pak vskutku přesně stalo.

Guruhari mi přitom řekl, abych dokončil všechny bhášje před stým výročím oslav BAPS Swaminarayan Sanstha v prosinci 2007, do čehož zbývalo pouhých šest měsíců. Bylo velmi těžké se sžít s termínem – všechny mé poznámky a knihy byly pokryté bahnem. Více než deset následujících dní jsme je dávali do velkých nádob, umyli každou stránku a dali je sušit; téměř nic se z toho nezachránilo.

Když jsem pak psal 18–20 hodin denně, cítil jsem guruovu božskou přítomnost. Díky jeho laskavosti jsem byl schopen dokončit všechny bhášje včas. Například bhášja se všemi 700 šlóky z Bhagavad-gíty mi zabrala jen jeden a půl měsíce!

Po celou dobu psaní zkontrolovali Guruhari a další starší svámíové každý argument a písemný odkaz, přičemž mi poskytovali neocenitelné vedení a podporu. Pořád si živě pamatuji, jak můj guru osobně prozkoušel gramatiku i důvodné argumenty všeho, co jsem psal podle osmé a patnácté kapitoly Bhagavad-gíty.

Má cesta vyvrcholila dne 17. prosince 2007, v den stého výročí oslav v Amdavadu. Představil jsem bhášje Guruharimu během jeho ranní púdži. Reagoval milujícím a velmi uspokojeným tónem: „Naši guruové Shastriji Maharaj a Yogiji Maharaj jsou potěšení a požehnali ti. Učinil jsi hinduistické dharmě náramnou službu.“ Zeptal jsem se: „Svámídží, jste také potěšen?“ A Guruhari odvětil: „Jsem nesmírně potěšen.“ Úsměv na jeho tváři a upřímné žehnání udělaly z mé dlouhé a strastiplné cesty a ze všeho mého úsilí, které jsem vykonal, něco, co opravdu stálo za to.

Teď přeskočím šest let do doby, kdy několik dnů předtím, než jsem začal psát tento článek, jeden z mých kolegů mnichů líčil jistou příhodu, která mě naprosto ohromila: 20. března 1989 v Sarangpuru, spoustu let předtím, než jsem započal svou cestu, zapsal následující událost do svého záznamníku. V ten den poté, co se Guruhari navečeřel, několik mnichů přednášelo filozofická témata, která se naučili během studií sanskrtu. Jeden starší svámí řekl Guruharimu úsměvným tónem: „Místo takového studování by někdo z vás měl napsat radši bhášje.“ Guruhari na mě ukázal prstem a prohlásil: „On je napíše.“ Měl jsem tenkrát pouhých 22 let a byl jsem úplným novicem ve vzdělání ve svatých písmech! Nikdy jsem si ani v těch nejdivočejších snech nepomyslel, že to, co Guruhari řekl, byla zároveň jeho vize. Jenže právě v tom tkví ponaučení z mého příběhu. Všichni z nás máme schopnosti, které jsme nikdy nepoužili a možná taky nikdy nepoužijeme. Pokud najdeme skutečného gurua, vložíme důvěru do jeho slov a budeme žít v souladu s jeho vedením, můžeme dokázat mnohem víc než by nám naše vlastní vrozené kapacity vůbec umožnily.

Tyto bhášje jsou důležité jak pro učence, tak pro společnost v celé její šíři. Pomohou mnohým generacím lidí dvěma způsoby. Zaprvé, poskytnou platné odpovědi na nejhlubší životní výzvy. Stalo se více než zřejmým, že duchovno umožňuje řešení v nezvladatelných životních situacích ve stále narůstajícím materialismu společnosti. Písmo vysvětluje, že duchovnem je brahmavidjá – poznání Boha. Sváminárájan-bhášja podává jasné a jedinečné porozumění brahmavidji, a ten, kdo toto poznání shledá srozumitelným a vstřebá ho do svého života, najde trvalé řešení nejpalčivějších problémů života. Zadruhé, v dějinách filozofie vrhá Sváminárájan-bhášja na věci nové světlo, které bude inspirovat učence v Indii i zahraničí, aby prováděli další výzkum k nalezení nových perspektiv ústředního poselství starých písem.

Sadhu Bhadreshdas

FOTO © BAPS Swaminarayan Sanstha.