9

6 – 8

10 – 11

NÁZORY

Jak mě sanskrt znovu spojil s mým starobylým kulturním dědictvím

V

​yrůstal jsem v Indii v době kulturního a jazykového zlomu. Mezi generací mých rodičů a prarodičů stála neprůchodná zeď britského vzdě­lávacího systému, jež jim nedovolovala odkrýt vlastní kořeny. Přesně jak napsal vynikající umělecký kritik Ananda Kentish Coomaraswamy, původem ze Šrí Lanky, „je těžké si uvědomit, jak moc byla narušena kontinuita indického kulturního života. Jediná generace britského vzdělání stačila na to, aby zpřetrhala tradiční svazky a stvořila tuctovou a povrchní bytost odtrženou od svých kořenů – něco na způsob intelektuálního vyvrhele, který nenáleží ani Východu, ani Západu.“

Coomaraswamyho úhel pohledu pro mě znamenal, že se naše indická literární minulost stala nedostupnou. Mohl jsem se vrátit jen tak o padesát či šedesát let. Práce spisovatelů, kteří přišli přede mnou a kteří žili a pracovali v místech, kde žiji dnes, nebyly přístupné. Jejich představy o kráse, emoce spojené se světem přírody, jejich představy toho, čím vlastně literatura je – to vše bylo kdesi „daleko“.

Proto, když jsem se na Oxfordu ponořil do studia sanskrtu, neměl jsem o společných kořenech indoevropských jazyků ani ponětí. Učit se o předku společnému všem indoevropských jazykům a o jeho úpadku, o kterém neexistují žádné jasné záznamy, mě rychle zcela pohltilo.

Autor článku.

Byl jsem fascinován, že sanskrtský kořen vid, z kterého pochází slovo vidjá (vědění, věda, znalost, poznání), je spřízněno s latinským videre (vidět), z něhož odvozujeme slova jako „video“ a „vize“ či samozřejmě „věda“. Nebo že slovo kála (čas a smrt), které je podle všeho odvozeno ze sanskrtského kál (spočítat, vyčíslit), je spřízněno s latinským kalendarium (účetní kniha) i českým „kalendářem“. Vzbuzuje to ve mně dojem toho, že s koncem všech našich propočtů přichází smrt. Téměř jakoby kála neznamenala jednoduše jen čas, ale jakoby do něj měla být vložena i myšlenka plynutí, počítání dnů. Ta malá znalost sanskrtu, které jsem nabyl, způsobila, že zdi začaly na mně promlouvat, a nic už nebylo stejné, jako předtím. Sanskrt mi dal nahlédnout do „živé tkáně jazyka“. Slova a jména, která se kdysi zdála jednoduchá, se rozpadla na jednotlivé prvky. Slovo kšitidža, znamenající „narozen ze země“, se tak dá použít pro půdní červy, stejně jako pro horizont, jelikož všichni „pocházeli“ ze země. A dvidža, „dvakrát narozen“, může znamenat jak bráhmana, hinduistického „kněze“, který se vlastně rodí dvakrát, poprvé z těla a podruhé z „ducha“, když dochází k zasvěcení (v české literatuře se možná ne nejlépe překládá jako „dvojzrozenec“), tak označovat i ptáka, jenž se poprvé rodí při početí a poté znovu z vejce; nebo může znamenat i zub, jelikož jak známo, zuby „žijí“ dvakrát.

Snad žádná jiná stará kultura se jazykem nezabývala více než Indie. Ve starobylé Indii nic neprošlo bez adekvátní analýzy; řeč a její komponenty se vymanily z obyčejného používání v každodenním životě. Slova dostávala skutečný význam. Na téhle půdě se zrodila gramatika asi před 3 tisíci lety. Pokud by dnes mluvili lidé jazykem bez správné gramatiky a bez úmyslu v jazyku nadále bádat, svědčilo by to o úpadku vůči měřítkům své vlastní minulosti.

Takový úpadek se velmi těsně dotýkal mého nadšení probádat mé jazykové a kulturní kořeny a nahlédnout pod celistvost, která ležela pod povrchem. V Indii, kde nedávná historie vršila zmatek nad zmatek, kde se vše zdá odbyté, neorganizované a neplánované, je gramatická struktura sanskrtu se svou neobvyklou dokonalostí důkazem, že vždy tomu tak nebylo. Sanskrt je jako malá molekula indického génia, netknutá a uzamčená v jantaru pro zemi, kde její vzpomínka je kdesi daleko.

Aatish Taseer

Aatish Taseer (33), narozený v Británii, je spisovatel, novinář a přispěvatel do mnoha periodik, včetně Time Magazine, Prospect, Esquire a dalších.