66 – 69

62 – 65

70

ROZHOVOR

Její život dýchá hudbou

Podnikatelka a hudebnice nominovaná na cenu Grammy Chandrika Tandonová mluví o hudbě, náboženství, podnikání a budoucnosti hinduismu v Americe.

C

handrika Krishnamurthy Tandonová, jejíž otec byl bankéřem a matka hráčkou na vínu, vyrostla v Chennai ve velké rodině. Jak tomu v domácnostech indické střední třídy bývá, vzdělání hrálo podstatnou roli. Její rodina byla zároveň hudebně založená. „Tehdy docházelo dost často k výpadkům proudu, a kdykoli k němu došlo, tak jsme si my tři – bratr, sestra a já – sedli a začali zpívat,“ vzpomíná. „A bylo nám úplně jedno, jak dlouho elektrika nešla!“ Časem úspěšní sourozenci přesídlili do Ameriky: sestra Indra Nooyiová je předsedkyní a výkonnou ředitelkou společnosti Pepsico, bratr Narayanan působí v investičních fondech a Chandrika vede společnost Tandon Capital.

Poté, co absolvovala indický Institut managementu v Ahmedabadu, působila Chandrika jako poradce v konzultační firmě McKinsey a spol., a posléze založila vlastní společnost Tandon Capital v roce 1992. Stojí za restrukturalizací mnoha společností a její jméno na Wall Street dobře znají. Je také činná v oblasti vzdělávání, je členkou správní rady univerzity v New Yorku (UNY), dozorčí rady Sternovy školy podnikání působící pod UNY, děkanské rady Wagnerovy školy veřejných služeb pod UNY a prezidentské rady zabývající se mezinárodní činností na univerzitě Yale.

Přesto se Chandrika nijak nevzdaluje vzájemně provázaným světům hudby a náboženství. Její nadace Krishnamurthy Tandon (s majetkem v hodnotě 14 milionů dolarů v roce 2011) zajistila pozici pro Soudobá studia hinduismu na yalské univerzitě. Zároveň je jedním ze zakladatelských subjektů Rozšířeného programu hinduistické společnosti při hinduistickém chrámu v Queensu (Hindu Community Outreach Program at the Queens Hindu Temple), který podporuje široké spektrum aktivit pro seniory i děti. V roce 2011, kromě 15 milionů dolarů za soudobá studia, poskytla nadace navíc granty v hodnotě 156 tisíc dolarů nadaci Umění života (Art of Living Foundation), 142 tisíc Americko-indické nadaci (American India Foundation) a řadu menších částek mnoha vzdělávacím a komunitním organizacím.

Aby si ulevila od svých starostí ve finančním světě, věnuje se Chandrika józe a hudbě, své dětské lásce. Vysvětluje: „Jsem vegetariánka. Každý den se věnuji meditaci, pránájámě a dalším duchovním technikám. Mým cílem je tento rok zlepšit pravidelnost ve cvičení jógy. Věřím v disciplinovaný sattvický životní styl, i když jeho dodržování bývá docela náročné. Tyto praktiky jsou jako čištění zubů – s tím rozdílem, že já vymývám všechno negativní a pročišťuji svou mysl. Je chválihodné, že nám jsou tato cvičení k dispozici.“

Chandričina hudba jí přinesla mezinárodní věhlas nečekaným způsobem, téměř náhodou, když musela vymyslet, co dát svému tchánovi k jeho devadesátým narozeninám. Rozhodla se věnovat mu mantru „Óm namah Šivája“ tak, aby souzněla speciálně s ním a nahranou jejím vlastním hlasem. Všichni, kteří ji slyšeli, si ji zamilovali a podněcovali Chandriku, aby se vydala na hudební dráhu. Hudba byla odjakživa její vášní, ale jak bývá v indických rodinách běžné, vždycky stála stranou vzdělání a práce. Přesto se jí podařilo studovat u mistra klasické indické hudby a stala se uznávanou skladatelkou a vokalistkou. Cesta ji zavedla do mnoha významných mezinárodních koncertních síní, v nichž pokaždé vystupovala před novým publikem, které prahlo po kouzlu jejích písní a zpěvů.

Její druhé album „Soul Call“ se dostalo na přední příčky hitparád a v roce 2011 bylo nominováno na cenu Grammy v kategorii Světová hudba. Díky této kolekci zbožných písní, které se zakládaly na mantře „Óm namó Nárájanája“, si získala mnoho fanoušků po celém světě, na které zapůsobila léčivá moc písní – od budoucích matek přes nemocné dokonce až po ty, kteří umírají. Prožitky jsou působivé.

Chandričino poslední dílo „Soul March“ svedlo k sobě 75 indických i západních hudebníků, kteří s využitím starobylých i moderních hudebních nástrojů nahráli Gándhíův oblíbený bhadžan „Raghupati rághava rádžá Rám“. Ten byl hymnou Solného pochodu („Salt March“), který se uskutečnil během boje za nezávislost Indie. Chandrika k tomu uvádí: „Každý z nás má své poslání – hledat svobodu. „Soul March“ vzdává hold všem těmto putováním.“

Všechna její alba vydává společnost Soul Chants Music, nezisková organizace, kterou založila, aby navázala spolupráci s více než 60 organizacemi včetně nemocnic, univerzit a neziskových organizací, takže výtěžky z prodeje alb míří do zdravotnictví a vzdělávání. O zpěvech říká: „Jsou to vibrace – je to cesta do sebe samých. Musíte se otevřít a podniknout tuto cestu. Váš hlas je dopravní prostředek, platforma. Když se na čtyři hodiny ponořím do hudby, nic mnou neotřese – jsem pevně zakotvená.“ Jeden z recenzentů vyjádřil své pocity takto: „Nejsem si jistý, jak to dělá, ale Chandrika vytváří hudbu, která prospívá duši. Nějak se díky ní zkrátka cítím lépe.“

Spojení Východu a Západu: Chandrika v doprovodu západních i indických muzikantů a zpěváků na benefičním koncertě pro American India Foundation, Cipriani Wall Street restaurant, 2011.


Nyní předám slovo Chandrice, aby svůj příběh dále vyprávěla sama.

Můžete něco říct o vlivu hinduismu, když jste vyrůstala?

Vyrůstali jsme ve velmi tradičním domově střední třídy v Chennai, v němž byly rituály a modlitby na denním pořádku. Ačkoli jsem jim tenkrát úplně nerozuměla, stalo se pro mě přirozeným modlit se k Bohu za všechno, před vším a vzdávat díky za všechno. Také jsme se díky hudbě o náboženství mnoho dozvěděli, když jsme se naučili zpaměti rozsáhlé texty modliteb, jako Višnu sahasranáma nebo suprapátha, tím, že jsme den co den poslouchali rozhlasovou stanici All India Radio.

Ale chodila jsem také do klášterní katolické školy a studovala bibli, křesťanské spisy a uchovávala obrázek Ježíše Krista vedle hinduistických zobrazení Boha. Moji blízcí přátelé byli muslimové. Nikdy jsem náboženství nepovažovala za jablko sváru. Vždy jsem se zajímala o učení ostatních náboženství.

Svým způsobem mi moje výchova pomohla pochopit to, co považuji za jednu z předních zásad hinduismu a duchovna – že cest božích je mnoho. Lidé uctívají mnoho božstev, ale my ctíme všechny z nich, a tím si navzájem prokazujeme úctu. S odstupem, kdy mám za sebou roky meditace, pránájámy a duchovních praktik, začínám hluboce chápat, že Bůh sídlí v nás všech v podobě světla a blaženosti – čidánanda rúpa šivóham šivóham: jsem podoby Blaha nevyššího Vědomí, jsem Šiva, jsem Šiva (refrén ze známé modlitby Ádi Šankaráčárji, kterou složil v osmém století).

Na hudebním pochodu: Chandrika Tandonová na koncertě se sborem seniorů v Lincolnově centru v New Yorku.

Co si myslíte o náboženských rituálech a spiritualitě?

Rozlišování na rituály a duchovno mě skutečně trápí. Když jsem vyrůstala, zdálo se, že tradiční způsob, jakým nás rodiče vychovávali, byl velmi ritualistický. Chtělo se po nás, abychom se řídili určitými pravidly, aniž bychom skutečně chápali proč. Bouřila jsem se proti tomu, proč ženy nesmějí dělat některé věci. Ale čím víc se toho dozvídám, tím lépe začínám chápat, jak působivé, krásné a důkladné naše rituály jsou. Během uplynulých několika let jsem do svého života začlenila mnohé z védské spirituality, která se zakládá na védském způsobu života.

Začala jsem praktikovat pránájámu, meditaci, službu společnosti, jógu, čtení a zpívání jako nedílnou součást svého života. To prohloubilo moje spojení se sebou samou, s ostatními a s mými náboženskými kořeny. Hinduismus je jedno z nemnoha náboženství, které po vás požadují, abyste podstoupili proces sebeobjevování – abyste zjistili, kdo jste, a pocítili nejvyšší jsoucno, brahman. Tyto praktiky nám umožňují tuto duchovní zkušenost spatřit.

Je těžké vychovávat rodinu v Americe k hinduismu? A co si myslíte o budoucnosti hinduismu v Americe?

Bylo obtížné vštípit své dceři při výchově pevné náboženské založení, přesto jsem se snažila, abych toho dosáhla. Sním o dni, který by byl věnován bohoslužbě, jako se v neděli chodí do kostela. Sním o těchto zvyklostech včetně nedělní školy, stejně jako o schůzkách rodičů a skupinovém zpívání. Přemýšlím, jestli bychom neměli vytvořit výukové a podpůrné programy pro mládež a mladé dospělé, kteří se perou se životem ve všech jeho oblastech. Přála bych si, aby existovala standardní učebnice a národní kurz či promoce, něco jako bar micva. Je zapotřebí vytvořit program organizované služby společnosti a programy duchovní služby a řídit se karmickým aspektem jógy.

Tyto nápady možná vyznívají hereticky, ale pro děti v USA, které vyrostly bez působení hinduistické kultury kolem sebe (jako je tomu v Indii), je obzvláště důležité vytvořit strukturu a pocit sounáležitosti. Tradiční chrámy samotné nestačí. Množství menších skupin v různých komunitách na střípcích této myšlenky pracuje. Mnoho různých guruů učí prvky různých filozofických směrů a má své vlastní struktury. Měli bychom potlačit vlastní ego, spojit síly a zaujmout celonárodní stanovisko. Myslím si, že toho je palčivě zapotřebí.

Jak by vypadal váš list přání pro mladé hinduisty?

Přála bych si, aby se našel způsob, jak bychom mohli uvést všechny mladé hinduisty do praktik duchovní průpravy védských rituálů. Většina z nich jsou tak krásné, tak působivé a tak oduševnělé. Je zapotřebí udělat ze spirituality stěžejní část výchovy hinduistů. Přála bych si, aby meditace, zpěv a služba byly prosté obřady přijetí pro všechny hinduistické děti, spolu s modlitbami a rituály. Přála bych si, aby všechny hinduistické chrámy měly výukové a služební kapacity, které budou vzývat ke spoluúčasti mladých i starých; tak abychom mohli praktikovat karmajógu spolu s bhaktijógou. Také bych si přála, aby účast na znalostních setkáních byla vyžadovaná, abychom mohli snadno praktikovat džňánajógu. To je obzvláště důležité mimo Indii; a USA můžou být pro Indy také předlohou.

Jak se vám daří skloubit svět podnikání a duchovna?

Můj pohled na podnikání pochopitelně ovlivňuje moje duchovní založení, ale tyto dva světy nejsou ve vzájemném protikladu s výjimkou časových závazků. Velice ráda bych se více věnovala meditaci, józe, hudbě a sattvickému životu. Podnikání, společenské a filantropické aktivity si vyžádají mnoho mého času, a je složité a často velmi obtížné všechno sladit.

Na druhou stranu moje duchovní cvičení změnila způsob, jakým vnímám lidi, problémy a vztahy; změnila můj pohled na úspěch a dokonalost jak v životě, tak v podnikání. Začala jsem být mnohem více soustředěná a pomohla mi vytěsnit vnější vlivy a zaměřovat se jen na práci a cestu. Moje duchovní cvičení mi také dovolila fyzicky pochopit, jak moc je Božské obsaženo ve všem, co děláme.

Mohla byste nám něco říct o sboru?

Indický sbor byl náročný, protože v tradici hinduistických bohoslužeb nejsou skupinové zpívání a pobožnost běžné. Je to mnohem individuálnější záležitost. Hudba upřednostňuje sólové přednesy oproti harmonickému skupinovému zpěvu. K založení sboru mě inspirovala radost, kterou jsem pocítila s gospelovými sbory v Harlemu a s mormonským Tabernacle. Chrámový sbor je prostředkem, jak zkombinovat západní chorály a harmonické struktury se starobylým indickými zpěvy, melodiemi a poskládat dohromady společenství lidí prostřednictvím hudby.

Sbor samotný udržuje společnost pospolu. Senioři přicházejí každou neděli bez ohledu na to, jak nevlídné je počasí. Díky tomu oceníte úžasnou sílu hudby, která dokáže spojovat a léčit. Zapojili jsme každého. Nikdo nad nikým nevynáší soudy, jestli je dobrý nebo nikoli. Každý je dokonalý. Každý má za úkol prožít Božské skrze hudbu. Ale všichni se velice snaží!

Zpracovali jsme složité texty od Navagraha stótry (modlitba k devíti planetám) přes Déví-sútru až po různé zpěvy. V současné době je zpívají všichni neustále. Tím, že si je zpíváte, si je snáze zapamatujete. Je skutečně fascinující slyšet skupinu nadšených nezpěváků, ve věku mezi 50 a 80 lety, jak zpívají s nasazením, úctou a naprostou radostí. Vznikla společnost radosti. Je to požehnání, moci učit a dělit se, a být obklopena touto láskou!

Jaké vyhlídky má indická hudba na Západě?

Klasická indická hudba je velice pestré a obsáhlé téma. Uznání a pochopení můžete pociťovat na mnoha úrovních. Na jednu stranu vás může zcela pohltit, když posloucháte hudbu velkých mistrů. Ale trvá roky, než začnete vnímat jemné detaily a plně doceníte mistrovství tónů, rytmu a improvizace, které vytvářejí dokonalé představení. Je zapotřebí zavést kurzy hudební nauky, které hudbu vysvětlí, zjednoduší a zpřístupní Západu, ačkoli už nyní zde lze najít mnoho jejích znalců. Platí to především o vokální hudbě. Dokonce i po letech cvičení se mám stále co učit, když se posadím ke zkušeným hudebníkům. Je to nezbadatelná oblast.

Jak tady, tak v Indii je mnoho talentovaných mladých muzikantů, kteří hýbou světem klasické hudby. Někteří mají za sebou tradiční mnohaletou hudební výchovu v tradičních vzdělávacích střediscích (gurukula). Pak se najdou tací, kteří se narodili ve Státech a indická hudba je jejich koníčkem i zaměstnáním. Bude jistě vzrušující pozorovat, co tito lidé vytvoří v nadcházejících letech; protože oni působí ve světě, v němž se mnohem více celosvětové hudby předává přes YouTube a Facebook. Populárnější směry, jako například bollywoodská hudba, jsou pro západní publikum dostupnější a probíhají zajímavé formy spolupráce. Je před námi vzrušující doba!

Odkud jste čerpala inspiraci pro „Soul March“?

Vždycky se mi velice líbil tradiční bhadžan „Raghupati rághava rádžá Rám“, který se těší v Indii velké oblibě a je spojován s Gándhíovým solným pochodem v roce 1930. Solný pochod („Salt March“) – desetidenní nenásilný protest, kterého se zúčastnily tisíce lidí, aby narušili britský monopol na sůl v koloniální Indii – zažehl jiskru revoluce, jejímiž nositeli byli v Indii ti, kteří toužili po svobodě. Je inspirací pro každého, bez ohledu na věk nebo národnost. Předává univerzální poselství svobody, že my všichni hledáme svobodu jak v širokém, tak úzkém slova smyslu, v různých oblastech.

Ve védské tradici se aspekty Božského realizují prostřednictvím zosobnění. Každý prvek má jméno a vlastní charakteristiku. Mnoho lidí má své oblíbence. Aspekt Božského, který v sobě spojuje dokonalou moudrost, dobrotu a zároveň dokonalou lidskost, někteří nazývají „Ráma“ nebo „Rám“ – znamená světlo uvnitř (ra – světlo, mama – ve mně).

Můj úkol – obzvláště v případě „Soul March“ – je součástí mé vlastní pouti do sebe, abych našla své vnitřní světlo, a dopomoci posluchačům k tomu, aby i oni našli světlo uvnitř sebe samých. Zároveň je to vyjádření mé vlastní hudební svobody, která mi umožňuje vzít oblíbený lidový popěvek a přetvořit ho do jiných hudebních žánrů. A konečně tím také vzdávám hold poutím všech lidí, kteří hledají svobodu a chtějí vyjádřit svůj názor.

Před několika lety se Chandrika Tandonová rozhodla věnovat srovnatelné množství času podnikání i náboženské praxi, což bylo rozhodnutí, které vyústilo v úspěšnou vedlejší kariéru v oblasti hudby.

Co dělá tu píseň tak výjimečnou?

Hudební vývoj každé písně proběhl tak nějak mimoděk. Ačkoli jsem dlouhá léta studovala klasickou hindustánskou hudbu u velkých mistrů, i u mistrů karnátakské hudby, můj vlastní hudební svět je prodchnut mnoha světovými rytmy a melodiemi. Žiju v New Yorku a poslouchám jazz, klasiku, hiphop a mnoho let i rokenrol. Také jsem nějakou dobu žila v Brazílii a v různých částech Evropy a Asie. Některé jazyky, jako jsou portugalština nebo francouzština, jsem se naučila prostřednictvím hudby. Takže se vždy snažím najít spojení mezi melodiemi a popěvky, a zároveň vytvářím své vlastní, když slyším uchvacující tóny. Komponování probíhalo právě takto. Orchestrálně a rytmicky jsem hledala různé žánry. Například jsem využila saxofon, piano, kytaru a cello, ale stejně tak jsem pracovala se starobylými nástroji, jako je dugdubi, ektaraésrádž, nebo i tradiční saródsitár. Při nahrávání se sešlo přes 75 hudebníků, takže můžete zcela přirozeně vnímat pestrost zvuků napříč celosvětovým hudebním spektrem.

Jak se západní hudebníci, s nimiž pracujete, vyrovnali s nástrahami indické hudby, která má mnohem komplikovanější stupnice a takty? Zjednodušila jste ji pro ně, anebo se k ní propracovávají?

Při nahrávání a představení vyjadřují západní muzikanti své prožitky prostřednictvím výrazů jako „nadšený“ a „unešený“. Bylo pro ně docela obtížné prožívat stejně krásné pohnutky v rámci velice přísných pravidel rágy, a oni se s tím vypořádali náramně. Dokonce i nahrávání bylo senzační! Postupně se z nich staly improvizované koncerty.

Mým cílem u „Soul March“ a všech mých dalších alb je dělit se o hudbu způsobem, který zasáhne co nejvíc lidí, kteří si zazpívají s námi a objeví světlo uvnitř sebe. Nejsem tady pro to, abych dávala průchod vlastní virtuozitě složitými improvizacemi, které ocení jen fajnšmekři. Zjednodušuji hudbu jen natolik, aby se ke mně každý mohl přidat. Ale ve svých interpretacích rágy jsem puristka. Moji učitelé vám to potvrdí!

Stavíte hodně na improvizaci, nebo plánujete hudbu v předstihu?

Skladby, které nahrávám, komponuji a aranžuji po důkladném přemýšlení, než s nimi jdu do studia. Hledám zajímavé a neobvyklé způsoby, jak skládat hudbu, a dodržovat přitom pravidla rágy. Nicméně při živém vystoupení se nechávám unášet melodiemi. Indická klasická hudba je tak nádherně propracovaná. Můžete improvizací vyjádřit různé nálady a je povznášející popustit uzdu okamžitým pocitům a zároveň vést hudební rozhovor s ostatními muzikanty.

Jak se do hudby promítá náboženské vyznání?

Hudba mě harmonizuje jako člověka. Je těžké cítit se špatně, když zpíváte. Intenzivní cvičení je meditace. Je to jako ztišení vlastní mysli a vnitřní rozmluva probíhající určitou dobu. Proniká všemi aspekty mého já. Udržovat si soustředěnou, klidnou a uvědomělou mysl je pro mě nejdůležitějším prvkem mého každodenního života. A hudba mi toho po většinu času umožňuje docílit.

Nejlepší hudba přichází tehdy, kdy přestanu existovat. Pozoruji to stále dokola, u sebe i u ostatních. Jsem na cestě k oproštění se od sebe samé. Urychluje to vnitřní transformaci, která pomáhá najít světlo uvnitř, a zůstat v něm. A to ovlivňuje všechny složky mého života; podnikání, rodinu, přátele, všechno.

Hudba mi dovolila pochopit dokonalost naprosto odlišným způsobem. Když strávíte život touhou po dokonalosti, skutečně dojdete k pochopení, že jste dokonalost, tady a teď; že různí lidé vytvářejí rozličné druhy hudby, a oni všichni jsou přitom nádherní a dokonalí. Pokud by v lese zpívali jenom slavíci, byl by to skutečně nudný les. Tímto prizmatem pohlížím na celý svůj život a na ostatní ve svém okolí, proto nikoho nesoudím.

Také jsem při studiu kvůli své hudbě – kvůli hledání rýmů, modliteb, manter a správných překladů svých alb, vystoupení a sboru – zaměřila pozornost na intenzivní studium védských spisů a sanskrtu. Je to nesmírně obohacující proces objevování: zahloubat se důkladně do prací Ádi Šankaráčárji, védských manter nebo dalších významných spisů. Nacházím spojení se svými kořeny mnohem duchovnějším způsobem, když mi pomáhá hudba.

Lavina Melwani

Lavina Melwani je novinářka z New Yorku, která je dopisovatelkou mnoha mezinárodních publikací a blogů, www.lassiwithlavina.com.

FOTO © Shervin Lainez