62 – 65

61

66 – 69

TRADIČNÍ INDICKÁ KULTURA

Nikolina vyzývá k oživení tradice tance bharatanátjam

V Chorvatsku narozená Nikolina Nikoleski, která zasvětila život tanci v Indii, je působivým příkladem disciplinovanosti, díky níž pokračuje v díle velkých indických mistrů.

N

áš korespondent z Dillí, Rajiv Malik, vyzpovídal mladou dívku z Evropy, která přesídlila do Indie a zasvětila život bharatanátjamu a jeho výuce. Příběh jejího života plného tance, kulturního vzdělávání a potřeby uchovávat naše kulturní díla, je možné vnímat jako manifest budoucnosti pro hinduismus.

Řeč tance: Nikolina ukazuje rozkvétající lotosový květ.

Narodila jsem se v Chorvatské republice, která dřív patřila pod Jugoslávii. Má matka, která byla v mládí gymnastka, mě zapsala na gymnastiku v hlavním městě Záhřebu, když mi bylo teprve tři a půl. Gymnastika je úzce spojena s tancem, učili jsme se i klasický balet, moderní tanec a lidový tanec. Na střední škole jsem si vybrala jako hlavní předmět tělocvik spolu s dějepisem, angličtinou a matematikou. V té samé době jsem chodila ještě do jiné školy, kde se vyučoval tanec spolu s předměty jako je jóga, dějiny tance, pedagogika, dějiny umění, dějiny hudby, hra na klavír a zpěv. Čtyři roky jsem celé dny pilně studovala: střední školu dopoledne se zaměřením na tělocvik a taneční školu.

Jóga nebyla jen okrajová záležitost. Hodiny jógy jsme měli každý den, také zkoušky a hodnocení jako v jiných kurzech. Učili jsme se, jaký význam mají ásanypránájáma, ponořili jsme se do filozofie a mytologie a naučili jsme se více o indické kultuře. Někteří naši instruktoři absolvovali výcvik v Šivánandově jógickém centru a na dalších místech v Rišikéši. Už ve čtrnácti jsem cvičila jógu a pránájámu a hluboce jsem jim rozuměla.

Nikolina Nikoleski: V józe je její pozice pevná, přesná a ladná.

Chorvatsko je multikulturní země. Každý rok hostí mezinárodní taneční a divadelní festivaly, na které se sjíždí divadelní společnosti z celého světa. Ale jen zřídka se tam objevovali lidé z Indie. Až jsem konečně jednou spatřila první bharatanátjamskou tanečnici Sonal Mansinghovou, která přicestovala se svým divadelním spolkem z Indie do Záhřebu. Našim nejlepším studentům tance vyprávěla o důležitosti jógy pro bharatanátjam, o mudrách, gestech prstů, a vlivu, jaký mají na tanečníka i diváka.

Ačkoli mé setkání se Sonalou bylo krátké, byl to první impuls. Řekla nám, že tanec  bharatanátjam ovlivňuje celý způsob života. Vše je důležité – jak chodíte, jak mluvíte, jak se oblékáte, jak se cítíte a jak dýcháte. Tento komplexní přístup k životu na mě udělal velký dojem; zahrnoval tanec, jógu, mudry, vyprávění příběhů, filozofii a práci na sobě. Pro mě to bylo něco celistvého, ne pouze zlomky něčeho – život a umění se skloubily dohromady. Od toho dne můj zájem o indický tradiční tanec a jógu rostl. Zkoumala jsem, více jsem četla, dívala jsem se na dokumenty o indickém tradičním tanci, chrámech, o chrámových tanečnicích dévadásí, filozofii a mytologii.

Měla jsem však pocit, že tanec  bharatanátjam mohou dělat pouze Indové, je tak spojený s hinduismem a s božstvy Šivou, Párvatí a Ganéšou, že cizinci ho dělat nemohou a profesionální scéna tak byla vyhrazená jen pro Indy hinduisty a bráhmany. Proto když mi bylo osmnáct, odešla jsem z domova, nejprve do Rakouska a pak do Německa, abych se zaměřila na moderní tance. Tam jsem se díky četnosti indických koncertů a čím dál většímu kontaktu s indickými umělci přesvědčila, že se také mohu naučit bharatanátjam, a dokonce ho dělat i profesionálně. Bez jakékoli představy o budoucnosti a s pouhým docházením do jednoho kurzu tance  bharatanátjam jsem se rozhodla odjet do Indie, kde nyní žiju.

V roce 2004, když mi bylo 27, jsem začala chodit do tradičního vzdělávacího střediska, do  gurukuly, v Kérale, do Bhaskar College of Fine Arts. Rychle jsem se v tanci zlepšila díky svým základům v józe a moderním baletu. V Německu jsem absolvovala náročný čtyřletý univerzitní kurz moderního tance a pak se ze mě stala učitelka, choreografka a profesionální tanečnice. Pozice a centrum pozornosti jsou v moderním tanci a v tanci  bharatanátjam stejné, jen se označují jinými jmény. Zvládla jsem repertoár a dokončila jsem svůj arangétram, první velké veřejné vystoupení, jen za tři měsíce. Obyčejně indickému studentovi trvá sedm až deset let, než se dostane až k arangetramu.

Po šesti měsících mi Saroja Vaidyanathanová, jeden z osmi nebo deseti tanečních guruů oceněných Indickou radou pro kulturní vztahy (Indian Council for Cultural Relations, ICCR), poradila, abych požádala u této organizace o stipendium. To jsem udělala a přestěhovala jsem se do Dillí, tato žena se stala mým tanečním guruem a začala jsem chodit do její školy Ganesha Natyalaya a studovala jsem tam šest let.

Také jsem se učila o životním stylu a kultuře. Všechno se tu od Evropy velmi lišilo – jak mluvíte s lidmi, jak se oblékáte, co jíte. Učila jsem se jednoduché věci, například jak nosit sárí, upevnit si bindi a zaplést si vlasy určitým způsobem s květinami.

Můj vztah s mou učitelkou byl velmi silný. Ve studiu jsem trávila celé dny. Někteří jiní stipendisti z ciziny obvykle odcházeli z hodin tance v poledne. Ne každý si umí zvyknout na Indii, zdejší dopravu a chaos. Nás, kteří jsme strávili studiem celý den, bylo čtyři nebo pět. Minulost mé gurudží však byla jiná. Já už jsem zasvětila celý svůj život tanci předem. To má gurudží oceňovala a dávala mi více příležitostí učit se a vystupovat na slavnostech jako šivarátrí nebo na akcích v Khadžuráhu. Takže jsem mohla svůj tanec předvést daleko častěji než ostatní studenti. Tanci a zdokonalování se v něm jsem věnovala každou minutu svého času. Pracovala jsem na 150 %. Nikdy bych však své povolání neměnila.

Tanečník může předvádět profesionální představení, může být dobře placen, účastnit se festivalů, divadelních představení a chrámových aktivit a neustále cestovat. Ale je to stresující kariéra, protože je dost nejistá. Učení tance je tedy nejvhodnější práce pro profesionálního tanečníka  bharatanátjamu. Jen předáváme naše znalosti. Tak jsem se stala učitelkou tance a v současnosti jsem zaměstnána u Father Agnil School, kde učím seniory a juniory. Kdybych hodně cestovala, ztratila bych své pravidelné studenty.

Ústup bharatanátjamu

Jsem smutná, když vidím, že dívky z Dillí se o tento tanec zajímají tak málo a každý rok je to ještě horší. I u těch dívek, které se mu věnují, nenajdeme silné zanícení a vnitřní prožitek z tance jim chybí. Tento tanec nemá pouze spálit kalorie. Je to odlišný druh tance a má úplně odlišný smysl. Pokud zpíváte o Kršnovi nebo mu tančíte, musíte s ním být nějak spojeni. Ale současná generace mladých lidí se zajíme spíše o bollywood, salsu nebo hiphop.

Už jsem v Dillí šest let a každý večer chodím do divadla. Je tu tolik představení tance kathak,  bharatanátjam nebo čhau, ale mezi publikem jsou jen zřídka k vidění studenti tance. Studenti musí vidět tančit ostatní, učit se od nich a nechat se jimi inspirovat. Ale nyní jsou i na prestižních tanečních festivalech, kde tančí ti nejlepší umělci, prázdná hlediště. Všude jinde na světě by tato představení byla vyprodána. Ale zde, kde je vstup na taková představení zadarmo a můžete na ně jednoduše jít, prostě nejsou diváci. Myslím, že je to velmi smutné a věřím, že bharatanátjam potřebuje nějaké oživení nebo renesanci.

Školáci si mohou vybrat tanec jako součást jejich rozvrhu, stejně jako si vybírají sport nebo hindštinu. Díky tomu rodiče nemusí platit za hodiny tance peníze navíc. Žáci se pouze přihlásí a já je učím. Pokud chtějí mít tanec i jako mimoškolní aktivitu, platit musí a tyto kurzy se od těch školních liší.

Zájem o druhy tance je otázka oblastí, odkud studenti pocházejí. Devadesát procent studentů, kteří přicházejí, aby se naučili bharatanátjam, je z jižní Indie; většinou jsou to Tamilové. Je zde pouze malá hrstka žáků ze severní Indie, zřídka někdo z Dillí a nikdo z Rádžasthánu. Mnoho lidí z této oblasti se zajímá o kathak, protože ten vznikl v Uttarpradéši a v Rádžasthánu. Kérala má svůj tanec kathákali, Andhrapradéš zas kúčipúdi. Ti, kteří se zajímají o tyto tance, pocházejí z bráhmanských rodin. I když některé děti se zajímají o různé druhy tance, ten první impuls většinou přichází od jejich rodičů. Karnátakská hudba, hudební nástroj vína bharatanátjam jsou součástí tamilské identity. Stále je kladen velmi silný důraz na zachování této tradice. Ale jakmile mají za sebou arangétram, závěrečné slavnostní představení, už nikdy znovu nevystupují, přestanou tančit. Láme mi to srdce.

Je jisté, že životní styl učitele tanečníka není pro každého – asi tak pro pět procent lidí. Člověk se vdá, má děti a musí vykonávat rodinné povinnosti. I tak by ale člověk měl s tancem pokračovat jako se svou osobní sádhanou. Ale to se neděje. Po sedmiletém studiu tance a závěrečném arangetramu více než 80 % studentů tance zanechá. Ve chvíli, kdy dostanou díkšu, iniciaci, přestávají tančit. Rodiče jim nedovolí pokračovat nebo už je jim to jedno. Proč dívky přestávají vystupovat a tančit po arangétramu je velkou otázkou, na které se musíme zaměřit. Děje se tomu tak zřejmě kvůli modernímu životnímu stylu současné indické společnosti.

Výzvy pro učitele tance

Stejně jako při józe, kde máte studenty různé úrovně – vynikající, pokročilé, ty, kteří jsou zapálení a vynikají, a oproti tomu lidi s průměrným zájmem, kteří dosahují jen pomalého pokroku –, tak i při tanci je tomu tak. Ti líní jen hledají výmluvu, aby s tancem mohli skončit. Mnoho jich v půli cesty odpadne. Ostatní dokáže vyburcovat jediné slovo. Svou roli hraje řada faktorů: jejich charakter, úroveň zájmu a vklad rodičů. Takže není možné zevšeobecňovat. Každý student má jiné problémy. Někteří si neví rady s technikou, někteří zase s abhinajou, výrazy. Ale někteří jen tak proplouvají a vše jim jde snadno.

Saroja Vaidyanathanová pečlivě dolaďuje precizní podobu gesta ruky své studentky.

Abhinaja je pouze vyjádření rasy, tedy umělecké nálady. V době, kdy jsem sem přišla, hodně jsem toho věděla o indické mytologii. Ale co je pro dítě, jehož rodiče sem mohou přijít třeba z jižní Indie, objevení Kršny, Jašódy a příběhů o nich? Jak si vysvětlí výraz údivu na Jašódině tváři, když se před ní rozprostřou všechny tři světy v Kršnových ústech? Jak může člověk dítěti předat tento druh vědomostí a jejich hodnotu? Záleží to na tom, jak dobrý je samotný učitel. Když dětem řeknu, že Kršna je avatár a nejvyšší božská bytost, je to velmi strohá formulace. Musím použít své vědomosti a představivost, abych děti navnadila učit se nové věci. Musím otevřít jejich třetí oko, jejich imaginaci. Když si totiž umí představit, co se děje ve všech ostatních světech, mohou se dostat k adbhuta rase, k pocitu údivu, pocitu, že vidí něco úžasného.

Tradice parampará se musí změnit

Na Východě i na Západě je guru velmi ctěn. Mí němečtí učitelé byli dokonce přísnější než Saroja. Pokud to někomu nejde, podotkne, že člověk asi nemá svůj den a musíte se snažit předvést lepší výkon zítra. V Německu by však můj učitel řekl studentovi, aby okamžitě odešel ze studia a nevracel se. Pokud poměřujete tradici vysokou úrovní disciplíny, pak je o mně možné říct, že jsem velmi tradiční. Pokud student nedosáhne určité úrovně, řeknu mu, že by neměl pokračovat v tomto druhu tance. Buď do toho dá student vše, nebo musí odejít. Není žádná střední cesta. I když se nechcete stát profesionálním tanečníkem, musíte z vašeho těla i mysli ve studiu dostat stoprocentní výkon. Ať už se jedná o tanec nebo studium, musíte to dělat se vší vervou.

Ve stopách mistrů: Nikolina se svou guru Sarojou Vaidyanathanovou, zakladatelkou taneční školy Ganesh Natyalaya v Dillí.

Způsob, jakým se  bharatanátjam učí, se musí změnit. Kdysi žáci se svým guruem žili ve stejném domě jako by byli jedna rodina, ale dnes se svým učitelem tráví velmi málo času. Stále se jedná o téměř rodinný vztah, ale trochu jiný.

Život v disciplíně

Od třinácti let jsem vegetarián a nekouřím. Nikdy jsem nevypila ani kapku alkoholu. Začala jsem cvičit jógu, když jsem byla velmi mladá a vždycky jsem měla přísný fyzický trénink. Tím kontroluji svou mysl. Denně chodím spát okolo půl jedenácté a vstávám ve tři čtvrtě na šest. Když vstanu, jsem prostě hned na nohou. Ráno si nedělám čaj, protože jsem svěží po zdravém spánku. Nepotřebuji žádné vnější prostředky. Mám svou vlastní ranní rutinu a do školy odcházím ve tři čtvrtě na sedm. O půl druhé končím s výukou a věnuji se vlastnímu cvičení, rozšiřuji svůj repertoár a připravuji se na vystoupení. Od tří do šesti učím mimoškolní kurzy  bharatanátjamu, baletu a moderního tance.

Brahmačarja, celibát, je také důležitý. Zdůrazňuji to pořád, obzvláště pro  bharatanátjam, protože veškerou svou energii musíte soustředit na tanec a neplýtvat jí. Obzvláště studentům brahmačarja přináší soustředěnost, energii a odhodlání. Nikdy jsem si nechtěla založit rodinu. Chci následovat Rukmini Deviovou, která nemá děti, nebo Leelu Samsonovou, která se nikdy nevdala.

Jako cizinka, která není hinduistka a není narozena do této kultury, jsem byla přijata s otevřenou náručí, pohostinností a respektem. Mým největším znevýhodněním je problém s jazykem; neumím mluvit ani číst tamilštinu, telugštinu a sanskrt. Nepotřebuji překlad pro lásku, utrpení ani bolest, protože ty jsou univerzální. Nemohu si však sama číst texty. Když se potřebuji o  bharatanátjamu něco nového naučit, musím poprosit své přátele, aby mi to přeložili. Studuji hindštinu a sanskrt a trochu umím číst, ale pokud pracuji s nějakým složitým textem, potřebuji něčí pomoc.

Přesto si ale myslím, že to, že nejsem Indka, je moje výhoda. Vidím tolik lidí, kteří se narodili do této kultury, a tedy sedí na truhle s pokladem, ale zapomínají na to. Do této kultury se narodili, takže jim prostě stačí, že existuje. Je to jejich dědictví, ale neví o tom. Já vím, co v této truhle je, takže se toho snažím využít. To je má výhoda.

Udělat si kariéru pouze z tance je vzácné. Takových lidí je málo, můžete je tedy spočítat na prstech ruky. Priyadarshani Govindová, Leela Samsonová, Malavika Sarokkaiová a Alarmel Waliová jsou mými hlavními vzory. Rukmini Deviová, je první z nich, které si velmi vážím jako člověka. Dokonce byla i nominována na prezidentku Indie. Propagovala vegetariánství a nenásilí. Také podporovala bavlněná sárí a indická řemesla, pracovala vlastníma rukama, zahradničila, dělala sádhanu a jógu. Byla pravá hinduistka se všemi hodnotami a tradicemi této víry. To se také snažila přenést i do své školy Kalakshetra. Je mojí největší inspirací.

Chtěla bych si založit vlastní taneční školu stejně jako má gurudží založila školu Ganesh Natyalaya. Budu tam bydlet a budu nabízet kurzy bharatanátjamu, jógy a hudby. Vyberu si jen ty žáky, kteří budou velmi zanícení a budou se chtít učit, budou mít cit a oddanost, které jsou zapotřebí. Každé ráno začneme jógou a očním cvičením podle metodiky Kalakshetry. Chtěla bych také, aby mí studenti znali karnátakskou hudbu, posvátné texty, upanišady, MahábháratuRámájanu.

Naše kultura pomáhá zachovávat naši identitu

Každá forma umění, ať už je to tanec, hudba nebo poezie, je přímo svázána s naší kulturou, naší osobností a s tím, kdo jsme. Řekla bych, že se jedná o hlavní prvek kultury, stejně jako například jazyk. Jazyk má za sebou nějaký vývoj. Zpívání manter v sanskrtu vytváří identitu. Tradiční indický tanec tvoří jeden ze základních prvků naší národní kultury a to, abychom ho zachovávali, je naší základní povinností jako příslušníků tohoto národa. Je to také důležité, protože v naší společnosti utváří spoustu hodnot. Pomáhá utvářet vznešené a pozorné osobnosti. Pokud pět hodin denně zpíváte Kršnovo jméno, tancujete a vykonáváte áratí, pravděpodobně večer nepožijete drogy, nebudete nikoho zabíjet ani mluvit špatně. Když totiž celý den zpíváte Kršnovo jméno, úplně se změníte. Tanec vytváří osobnosti, které jsou čím dál více uvědomělé, osobnosti soucitnější a méně agresivní.

Ukážu to na vašem příkladě, Rajive. Nosíte růženec (málá) z křišťálu a rudrákšových plodů, žlutou kurtu, kterou dáváte také dojem, že žijete podobným způsobem života jako v ášramu. Tím vším prostě pomáháte zachovat naši identitu a kulturu. Když žena nosí sárí nebo bindi, nemůžeme si splést její totožnost. Zcela jistě poznáme, že je hinduistka a pochází z Indie. Když přestanete nosit sárí nebo dělat tradiční indický tanec, už nevíme, kdo jste. Můžete být kdokoli nebo nikdo. Vaše identita v tomto případě je nejen sporná, ale je ztracená. Nejsem proti tomu, abyste nosili různé druhy oblečení, pouze říkám, že tradiční oděv odhaluje a uchovává identitu člověka.

Indický tanec je úzce spojený s hinduistickou společností. Vypovídá o pravidlech a hodnotách této společnosti, její kultuře a náboženství. Když nebudeme naše tradice a zvyky cíleně uchovávat, jednoduše se vytratí. Myslím, že národ a náboženství, ačkoli jsou od sebe odděleny, si potřebují uchovávat své tradice pomocí tance a hudby. V tom případě je dědictví společné Indii i náboženství. Nejpřednější povinností náboženství, společnosti a národa je uchovávat své tradice a kulturu.

Rajiv Malik