28 – 31

24 – 27

32 – 33

HINDUISMUS A KONTINENTÁLNÍ EVROPA

Tři evropské hinduistické kláštery

V Itálii, Švýcarsku a Francii si tři asketické řády úpěnlivě udržují své dědictví

K

láštery odjakživa usilují o zachování a šíření hinduistické dharmy díky přísné disciplíně, která v nich panuje, a díky staleté existence těchto zařízení. Je velice povzbudivé, když nalezneme dobře fungující tradiční kláštery i daleko za indickými hranicemi.

Gítánandův ášram v Itálii

Gítánandův ášram v Itálii se nachází dvanáct kilometrů směrem do vnitrozemí od Savony na pobřeží Středozemního moře. Je to odlehlé místo; překvapivě na něm nalezneme velké středisko hinduismu. Klášter byl založen v roce 1984 Šrí Svámím Jógánandou Girim, který ho pojmenoval po svém duchovním učiteli Dr. Svámím Gítánandou Girim (1907–1993) z Ánanda ášramu v jižní Indii. V zařízení se klade největší důraz na duchovní sádhanu, uctívání bohů, odříkání a pomoc guruovi, jehož mimořádné schopnosti mohou být kvůli jeho skromné a klidné povaze přehlíženy, ale pouze do toho momentu, kdy člověk pozná dílo, které za sebou zanechal.

Středisko se rozkládá na osmihektarovém pozemku, obklopuje ho hustý les kaštanovníků a můžeme se k němu dostat pouze jedinou cestou, pěšinou, která je od nejbližší silnice vzdálena pět kilometrů. Není tedy lehké se k tomuto místu dostat, ale určitě to stojí za všechno úsilí.

Blok dvoupodlažních budov slouží k ubytování sannjásinů a poutníků, kteří sem zavítají, aby se účastnili seminářů jógy a hinduismu. V areálu najdeme nádherné pestrobarevně vymalované svatyně a múrti – Ganéšu, Murugana, Šivu a jeho druhou polovičku, krásnou Bohyni. Z místa tedy čiší jihoindické umění a architektura.

Před několika lety tento italský klášter pozval skupinu tradičních stavitelů chrámů, architekty a sochaře (sthapati a šilpin) z Tamilnádu, aby zde postavili ágamický chrám v čólském stylu pro bohyni Šrí Lalitá Tripurasundarí, hlavní bohyni uctívanou tradicí šrívidjá. Chrám je postaven z betonu a sádry a skvěle zachycuje jihoindickou chrámovou tradici v její největší kráse. V zimě je v lokalitě velký mráz, leží zde jeden až tři metry sněhu, takže se si v něm mniši někdy kopou tunely ve stylu iglú, aby se mohli dostat z jedné budovy do druhé. Z tohoto důvodu je chrám zcela uzavřen a podle potřeby dostatečně vytápěn.

Chrám se zaměřuje hlavně na uctívání a sádhanu. Svámí Jógánanda Giri osobně každý den vykonává polední púdžu. Od brzkého rána téměř do půlnoci je svatyně navštěvována, mniši v ní vykonávají púdžu, věřící zde nabízí bohům jako dar aromatické květiny (mniši pěstují 5000 růžových keříků pouze pro tuto potřebu), pějí se zde chvalozpěvy; člověk zde nachází vnitřní klid.

Dvakrát denně se tamní mniši scházejí, aby společně zazpívali Šrí Lalitá sahasranámu, tedy tisíc jmen bohyně. Tato tradice vznikla před lety, když byl guru v nemocnici a komunita se scházela, aby společně poprosila Boha o jeho brzké uzdravení. Když se guru vyléčil, mniši nechtěli této aktivity zanechat, a tak je guru vybídl, aby v tradici pokračovali – řekl, že věřící se nemohou obracet na svou bohyni pouze, když od ní něco potřebují. Měli by vždy padnout k jejím nohám, ať už se nacházejí v jakékoli životní situaci. Mniši poslušně v tradici pokračovali a síla jejich ustavičné oddanosti je zcela zřejmá.

Šrí Svámí Jógánanda Giri se stal přední osobností italských hinduistů a dnes je jeho chrám poutním místem všech Evropanů. Protože se v klášteře téměř nedá zaparkovat, věřící přicházejí pět kilometrů dlouhou pěšinou během svátku Ganéša čaturthí, děti v těsném závěsu za nimi, zpívají a přinášejí jako dary ovoce a květiny.

Pod vedením svámího se sannjásinům nedávno podařilo změnit status hinduismu v italské legislativě. Itálie po staletí uznávala pouze abrahamitská náboženství a věřící hlásící se k východním náboženstvím brala pouze jako druhořadé občany. V roce 1996 se svámí rozhodl tuto situaci změnit a 2. února 2013 se z úmluvy mezi italskou vládou s Italskou hinduistickou unií (Unione Induista Italiana) stal zákon. Tento okamžik se vepsal do historie jako úspěch, který oslavuje pluralitní národ. (Viz debata, může-li se Evropan stát hinduistou.)

Díky šestnáctiletému úsilí mnohých lidí, zejména Jayendranathay, Svamini Ma Uma Sakti Giriho and Svamini Hamsanandy Giriho, jsou dnes hinduismus a budhismus oficiálně uznaná náboženství mající všechna práva a výhody, včetně uznání svatebních obřadů, ochrany chrámů, podpory škol a omezeného státního příspěvku (viz článek v angličtině).

Ve zdejším klášteře je kladen veliký důraz na mnišský život a odříkání. Každý vysvěcený mnich se musí vzdát světských záležitostí a poslušně sloužit, hledat sebe sama při každodenních činnostech a žít podle pravidel jógy, tedy musí oprostit svou pozornost od „já“ a „moje“. Mniši v podstatě dělají všechno sami, od tesařiny až po instalatérství, od pěstování plodin až po štípání dřeva, aby ho bylo dostatek na dostatečné topení v zimě (každoročně rozřežou 100 000 kg dřeva, které pak poskládají na hromadu, aby bylo připraveno na následné topení).

Mniši také učí stovky návštěvníků jógu, pořádají důležité každoroční svátky a pomáhají tisícům lidí vést duchovní život a ještě k tomu si najdou čas, aby chovali kokršpaněly a dvakrát měsíčně pekli v peci domácí pizzu. V Lakshmi, jejich publikačním zázemí, si mniši vytváří svůj vlastní design a redigují texty, také v několika jazycích, na počítačích. Tato skupina skvěle pracujících mnichů je vedena osvíceným guruem, její členové jsou skromní, ale jako celek tvoří velmi sehraný a dobře fungující řád.

Soběstačnost těchto mnichů přímo čiší z tuctů zdobených svatyň, které lemují klášterní cesty. Když zde šilpinové z Indie deset měsíců stavěli chrám, mniši se snažili naučit se od nich jejich řemeslo. Po jejich odchodu tedy mniši navrhovali, stavěli, sochali a malovali tyto krásné monumenty v čólském stylu, přičemž každé z těchto míst bylo zasvěceno jednomu hinduistickému bohu. Nalezneme v nich deset podob bohyně Šrí Lalitá Tripurasundarí, a také Šivu, Ganéšu, Valli Dévajanai Šanmukhu, Paňčamukha Ganapatiho, Durgu Mahádéví, Lakšmí, Sarasvatí, Šéšanága Nárájanu, Šrí Akára-Ukára-Makáru (tři múrti, které představují aum). Dokonce zde můžeme vidět vzácnou sérii 51 múrti, které představují písmena sanskrtské abecedy.

Svámí Jógánanda Giri, zakladatel a duchovní vůdce italského Gítánandova ášramu, který je pojmenován po jeho duchovním učiteli Dr. Svámím Gítánandovi Girim.

Každému hinduistovi, který zavítá do Itálie, bude za návštěvu ášramu Svámího Gítánandy požehnáno, dokonce i dvakrát požehnáno, jestli se setká s lidmi, kteří svůj život zasvětili budování této duchovní pevnosti evropské rozrůstající se hinduistické komunity.


Svámí Gítánandův ášram – příjemný objev v severní Itálii

Služba Bohu a guruovi: V chrámu Šrí Lalitá Tripurasundarí se znatelným stylem jihoindického umění a architektury.
Svámí Jógánanda Giri (uprostřed) se sannjásinybrahmačáriny. Po jeho boku jsou jeho dva hosté: redaktoři časopisu Hinduism Today.
Výzdoba chrámu navrženého podle tradice šivaistických ágam. Tento chrám Bohyně se stal útočištěm pro hinduisty a lidí hledajících duchovní cestu z celé Evropy.


Ómkáránandův ášram ve Švýcarsku

Winterthur leží v nadmořské výšce 420 metrů v severním Švýcarsku nedaleko Curychu. Kopcovitá obytná čtvrť na předměstí je domovem Ómkáránandova ášramuStřediska Božího světla. V těchto deseti obyčejných budovách žije 25 mnichů a jeptišek, které vedou lidé rozhodnutí prožít život v odříkání a jsou oděni v šafránově žlutém hábitu.

Svámí Ómkáránanda Sarasvatí (1930–2000).

Abychom lépe poznali švýcarský ášram, nejprve musíme znát osudy jeho talentovaného zakladatele, Paramahamsy Ómkáránandy Sarasvatího. Narodil se v roce 1930 v jižní Indii a v pouhých sedmnácti letech ho Svámí Šivánanda v Rišikéši vysvětil za sannjásina. Jeho úspěchy a zařízení, která založil, se staly v Indii legendou. Založil moderní ášram na březích Gangy, jeho následovníci vedou 26 škol a dvě taneční a hudební akademie. (Celý životní příběh viz článek.)

V roce 1966 byl mladý svámí vnitřně puzen, aby učil evropské duchovně založené lidi. Založil své první evropské středisko ve Švýcarsku, později velký ášram v Rakousku, který má pobočky také v Německu, Anglii a ve Francii. Celkově vysvětil téměř 200 sannjásinůsannjásiní, kteří vedou jím založená střediska od jeho mahásamádhi (smrti) v Rakousku v roce 2000.

Srdce komunity se nachází v třípodlažní budově, ve které je chrám s mnoha místnostmi, kde se nachází také svatyně samotného Svámího Ómkáránandy. Touto velkolepou místností se dnem i nocí rozléhá přesvědčivý Ómkáránandův zpěv mahámrtjuňdžaja mantry. Púdža je nejdůležitější sádhanou obyvatel kláštera – je to dlouhý, důmyslný rituál zasvěcený Šivovi, Bohyni a Svámímu Ómkáránandovi. Každá místnost je zaplněna múrti a v každém koutě se skrývá jiná božská energie. Zatímco v jedné místnosti se zpívá Šrí Rudram, v druhé se koná ohňový obřad hóma. Náboženská hudba a tanec jsou nabízeny jako dar Bohu a guruovi.

Svámíové z Ómkáránandova ášramu při guru púdži.

Ve zvláštní sklem obehnané svatyni v druhém patře budovy mniši provádějí noční modlitby. Od roku 1974 mniši střídavě vykonávali speciální obřad ohně „všem bohům“ akhanda sarvadévatá havan. Při něm mniši v šafránových hábitech sedí u havanu, zpívají náboženské písně a obětují dřevo, ghí a modlitby svatému ohni, modlí se za mír, pokrok a blahobyt všech. Po desetiletích tento obřad probíhal bez přestávky, 24 hodin denně, ale dnes je vykonáván jen občas.

Odlehlá budova nabízí počítačově vybavené zázemí pro publikační činnost, posluchárnu, kuchyně, obytné zázemí a také učebny. Ášram soustavně pracuje na publikačním programu, který zahrnuje dva bulletiny čerpající z rozsáhlých archivovaných přednášek Šrí Svámího Ómkáránandy. Byl dobrý řečník, vtipný, bystrý a poetický, také mistrně uměl rozhýbat duchovní sílu všech lidí ve své přítomnosti. Přednáškový sál, knihovna a čítárny slouží zástupům zvídavců a poutníků, kteří sem přicházejí, aby se učili o józe a hinduismu tak, jak je vyučoval i zakladatel tohoto ášramu. Zatímco mnoho lidí pobývajících v klášteře jsou Evropané, většina návštěvníků tohoto duchovního místa jsou hinduisté, kteří se do této země přistěhovali.

Ómkáránandův ášram v Rakousku

Klášter Šrí Svámího Ómkáránandy v Rakousku byl založen v roce 1985 na úpatí Alp a je obklopen lesnatou krajinou. Pyšní se největší evropskou trojrozměrnou méru šríčakrou a knihovnou čítající 40 000 duchovních knih. Žije v něm 25 sannjásinůbrahmačárinů. Púdžahavany se pravidelně konají v chrámové svatyni, kde se také recitují védské mantryšlóky. Stejně jako ve Winterthuru se sádhakové drží přísné tradice šrívidjá, aby dosáhli svého největšího životního cíle: sebeuvědomění.

Velkolepá šríčakra jantra v rakouském ášramu.

Svámí Ómkáránanda byl odvážný hinduista. Na rozdíl od ostatních se nebál použít slovo hinduista na veřejnosti. Dal se na mystickou cestu, která byla založena na mantrajóze, meditaci a uctívání bohů. Jeho důraz na tradiční vztah guru-žák je stále šířen těmi, kteří se s ním v životě potkali. Jeho hlavním učením bylo: „Praktikovat jógu syntézy. Být zároveň karmajóginem, bhaktijóginem, rádžajóginem, mantrajóginemdžnánajóginem. Milovat všudypřítomného a vševědoucího Boha celým svým srdcem a duší. Zakusit jeho přítomnost tady a teď a přenášet plody této zkušenosti na ostatní.“

Středisko védánty ve Francii

Rámakrišnova-Vivékánandova střediska védánty se rozšířila po světě a už přes stovku let jsou místem, kde se uchovává advaita védánta ve své nejryzejší podobě. Mniši jsou v těchto střediscích instruováni a vzděláváni, tři roky zasvěcují přípravě v takzvané předzkušební době, a pak dva roky na zkoušku bydlí v Belur math v Indii. Brahmačárin, který stráví následující čtyři roky přísným výcvikem, je v Belur math vysvěcen za sannjásina a dostane šafránově žluté roucho svámíů.

Další evropská střediska védánty se nacházejí v Německu, Francii, Nizozemsku, Anglii, Švýcarsku a Rusku. Mnoho jich také slouží jako malé kláštery, každý je řízen jedním z více než 800 sannjásinů tohoto řádu. Ten dohlíží na duchovní život, vyučuje a také se aktivně zapojuje do života místní komunity.

Centre Védantique v Gretz-Armainvilliers ve Francii je venkovským střediskem nacházejícím se 32 kilometrů jihovýchodně od Paříže a bylo založeno v roce 1948. Od roku 1990 středisko vede Svámí Vítamóhánanda, správce střediska a jeho hlavní učitel. Pochází z Bengálska, v roce 1971 byl vysvěcen mnichem a následujících deset let strávil výcvikem v Čennaji a Kalkatě. Je nadaný hudebník, dobře zpívá i hraje na hudební nástroje, je klíčovou osobností ve francouzském hnutí, které se snaží sblížit odlišná náboženství. Hodně píše a cestuje, vykonává púdžu a přednáší o védántě, o Bhagavad-gítě a Pataňdžaliho Jóga-sútře, které podle jeho slov zahrnují veškerou indickou náboženskou tradici.

Centre Védantique nedaleko Paříže.

Skoro všichni následovníci tohoto svámího jsou Francouzi. Poznamenal: „Evropané obdivují hinduistické ideály tolerance a klidu, a proto hinduismus ochotně přijímají.“ Hinduisté v Paříži a okolí pocházejí z francouzské kolonie Pondichéry, zvyšuje se také počet hinduistických přistěhovalců ze Srí Lanky, ale také lidé s celé Evropy přicházej do střediska, aby se zúčastnili obřadů a svátků, přednášek a setkání lidí odlišné víry, aby se setkali se svámím nebo se podíleli na kolektivním životě hinduistické komunity.

Třípatrové vesnické sídlo v sobě ukrývá klášterní chrám, knihovnu, zázemí svámího, učebny, kuchyni a jídelnu. V novějších zařízeních bydlí zdejší usedlíci a hosté. Tento pětihektarový areál má také vlastní pastviny a čtyři včelíny.

Tři mniši žijí ve středisku spolu s devíti kandidáty na mnichy, pěti muži a čtyřmi ženami. Obyvatelé střediska sdílejí mnoho každodenních povinností této náboženské komunity – vítají návštěvníky, udržují budovu a její okolí, dělají domácí práce, vaří… Všichni jsou oddáni prostému životu skládajícího se z púdži, meditací, duchovních přednášek, každodenních obřadů a zvláštních akcí pro veřejnost. Na hlavní hinduistické svátky dorazí až 150 návštěvníků, například na mahášivarátrí. Středisko se také trochu podílí na životě místní komunity, pomáhá jí, když je potřeba.

Den ve středisku začíná v 6 hodin ráno patnácti minutami recitací manter a 45 minutami ticha. Pak následuje zpěv náboženských písní a čtení z Bhagavad-gíty a o učení Vivékánandy a Šrí Rámakršny. Snídaně se podává v 8 hodin a pak se cvičí karmajóga. Od jedenácti do pravého poledne probíhá púdža, která je dobrovolná. Vegetariánský oběd provází krátký odpočinek a pak odpolední náboženská služba. V půl páté odpoledne se podává čaj. Večerní meditace a modlitby trvají od 18:30 do 19:15, večeře se podává v 19:30. Po večeři následuje čtení se svatých textů a v 21:30 mohou všichni ulehnout k odpočinku.

Tato každodenní rutina je navýšena o pravidelné týdenní púdži, satsangy a semináře. Klášter také nabízí měsíční a sezonní výukové pobyty.

Svámí Vítamóhánanda, hlava francouzského střediska védánty Rámakršnova řádu.

Tento systém komunitně fungujících klášterů, které jsou spolu propojené a nachází se ve velkých městech po celém světě, je velmi účinný a dlouhotrvající, a to hlavně díky výcviku, sádhaně a oddanosti svámíů Rámakršnova řádu.

FOTO © Gitananda Ashram, Omkarananda Ashram, Hinduism Today.