20 – 23

18 – 19

24 – 27

NÁBOŽENSTVÍ BEZ HRANIC

Hinduistická diaspora v kontinentální Evropě

K

​dyž přemýšlíme o hinduistické diaspoře, většinou máme na mysli hinduisty z indického subkontinentu. To je však zjednodušená představa, která v dnešní době neodpovídá celosvětovému šíření naší víry. Když jsme procestovali devět evropských zemí, zjistili jsme, že většina hinduistů žijících v těchto státech nepochází z Indie. Hinduistická diaspora se zdá být stejně tak různorodá, jako jsou různorodí obyvatelé Evropy; ti, s kterými jsme mluvili, pocházejí z Afghánistánu, Bangladéše, Indie, Indonésie, Mosambiku, Nepálu, Pákistánu, Srí Lanky a Surinamu. K tomu musíme přidat ještě desítky tisíc hinduistů evropského původu, kteří se rozhodli žít svůj život podle sanátana dharmy, a teprve tehdy se nám dostává přesnějšího obrazu o hinduismu v Evropě.

Jelikož náš výzkum trval jen dva týdny, nemůžeme podat zcela korektní a úplný přehled stavu hinduismu v Evropě, přesto díky úhlům pohledu 38 skupin a jednotlivců, které jsme potkali, se nám podařilo dát dohromady materiál o sílící přítomnosti hinduismu v těchto historických zemích a seznámit vás s komunitami, ášramysatsangy, které na tomto kontinentu zakotvily. Jak uvidíte, tito hinduisté pocházejí z různých národů a z různých důvodů všichni přinášejí zvuky, chutě a barvy sanátana dharmy do Evropy. Je to příběh, který ještě nikdy nebyl vyprávěn.

Kirit Kumar Bachu, ředitel Templo Hindu Radha Krishna v Lisabonu, Portugalsko.
Portugalsko

Portugalská gudžarátská komunita přišla z Mosambiku, kde její příslušníci žili již od roku 1880. „V Mosambiku žily více než čtyři generace. Můj otec se tam narodil, já jsem se tam narodil a má dcera také,“ řekl Kirit Kumar Bachu z Templo Hindu Radha Krishna v Lisabonu. Když se však v Mosambiku rozpoutal občanský konflikt, který vedl až k osamostatnění se od Portugalska v roce 1975, rodina zemi opustila. „Vybrali jsme si Portugalsko, protože naším jazykem byla portugalština. Anglicky nás mluvilo jen málo.“

Portugalská hinduistická komunita kdysi čítala 10–12 000 lidí, většina z nich z Lisabonu a z přilehlého města Santo António dos Cavaleiros, další stovky lidí žily v Portu, více na severu. Kvůli nedávné ekonomické krizi tohoto státu se téměř většina těchto hinduistů přestěhovala do Spojeného království, Brazílie nebo zpět do Mosambiku, Angoly a jinam za lepšími příležitostmi.

Španělsko

Krishna Kripa Dasa se narodil jako Juan Carlos Ramchandani hinduistickému otci a katolické matce. Když byl mladý muž, byl vysvěcen jako védský kněz puróhita a dnes vykonává náboženské rituály, samskáry, pro Sindhy a španělské hinduisty. Odhaduje, že 25 000 z 40 000 španělských hinduistů přišlo z Indie, 5000 se narodilo ve východní Evropě (Rusko, Ukrajina, Polsko) a v Latinské Americe (Ekvádor, Argentina) a 10 000 jsou Španělé.

Zástupci pěti hinduistických komunit a organizací shromážděni Swamim Satyanandou Saraswatim (druhý zleva) ve studentském bytě v Barceloně, Španělsko.

Na začátku 20. století Sindhové přišli do britské kolonie Gibraltar, protože hledali lepší finanční příležitosti. „Odtud pak šli do Ceuty a Melilly, španělských území v severní Africe, příležitostně i do dalších měst a na ostrovy,“ dodává Krishna. Dnes je tato skupina soustředěna hlavně na Kanárských ostrovech a někteří její příslušníci žijí také v Madridu.

Přelom tisíciletí přinesl další vlnu imigrantů z Indie, tentokrát to byli hlavně lidi z Paňdžábu, kteří se usadili v okolí Barcelony. Ve Španělsku žijí také malé komunity nepálských hinduistů (okolo 200 lidí) a komunita hinduistů z Bangladéše (okolo 500 lidí).

Itálie

Swamini Hamsananda Giri, viceprezidentka Italské hinduistické unie, nám sdělila, že v Itálii žije 109 000 hinduistů a nalezneme je na celém poloostrově. Naše blesková cesta nám umožnila navštívit jen hrstku komunit v industriálních regionech severní Itálie a jednu také na jihu, na Sicílii.

Kumar Pradeep, ředitel Sanatan Dharam Mandiru v Arzignanu, Vicenza, Itálie.

Kumar Pradeep, ředitel Sanatan Dharam Mandiru v Arzignanu, řekl, že v okolí jeho domova žije 10 000 lidí z Paňdžábu, sikhové i hinduisté, a 300–400 bangladéšských hinduistů. „Mezi lety 1990–2000 tu byl dostatek pracovních míst v dřevařském průmyslu, v těžbě mramoru a v závodech vyrábějících plasty a koženou obuv.

Zástupce Shri Hari Om Mandiru ve městě Pegognaga dodal, že mezi 4000–5000 hinduisty v této oblasti je 90 % z Paňdžábu, 70 % průmyslových dělníků, mnoho z nich pracuje v podniku Landini, který vyrábí traktory a nachází se na druhém břehu řeky Po. V krásné vesničce Castelverde tvoří Indové jednu šestinu z místních 6000 obyvatel. Ti, kteří se usadili v Itálii, tak učinili jen proto, že nedostali povolení trvalého pobytu v jiných zemích, například ve Francii, Německu nebo ve Španělsku. Ačkoli zde byl překážkou jazyk. „Itálie byla zemí, která jim legálně přidělila povolení zůstat zde,“ poznamenala Hamsananda. I tak mnoho z těchto lidí hodlá v Itálii zůstat, protože mají své vlastní bydlení, stálou práci a narodili se jim zde děti a vychovávají je tu.

Dhunesshwursing Audit přijel z Mauriciu na Sicílii na počátku devadesátých let 20. století spolu s 2500 dalších lidí, což je asi čtvrtina hinduistů žijících na tomto ostrově. „Měli jsme v úmyslu pracovat tady dva roky, nanejvýš pět let, ale ta doba utekla tak rychle,“ povzdechl si Dhunesshwursing.

Členové Geetanjali Circle v Katánii, imigranti z malého indického ostrovního národa ostrova Mauricius ve svém mandiru Durgá Má ve čtvrtém podlaží historického domu v Katánii, Sicílie, Itálie.

Na rozdíl od hrstky odborníků, kteří přišli z Indie do Itálie pracovat na 2–5 let, komunity imigrantů, kteří pracují v průmyslu nebo vykonávají domácí práce, se jen stěží uživí. Stejně jako ve všech ostatních státech jižní Evropy se Itálie potýká s ekonomickou krizí, což má dopad i na místní komunitu hinduistů, jíž příslušníci hromadně odcházejí jinam. Již mnoho jich v uplynulých letech odešlo a mnoho jich odchází i nyní do států jako je Spojené království, Německo, Austrálie a Nový Zéland ze stejného důvodu, kvůli kterému přišli i do Itálie – hledají nové, lepší životní příležitosti.

Švýcarsko

V tomto státě žije 40 000 tamilských hinduistů, kteří utekli ze Srí Lanky během 26 let trvající občanské války, která začala v roce 1983. Podle V. Ramalingama, manažera Sri Manonmani Ampal Alayamu ve městě Trimbach, švýcarské ministerstvo zahraničí otevřelo dveře srílanským uprchlíkům po tom, co jeho tajemník navštívil válečnou zónu a zakusil tuto krutost na vlastní kůži.

Dr. Satish Joshi z Curyšského fóra náboženství v Ómkáránandově ášramu ve Winterthuru, Švýcarsko.

Kvůli jazykové bariéře většina uprchlíků pracuje v hotelích a restauracích nebo uklízejí v továrnách a v domácnostech. „Dostávají rozumnou, stálou mzdu a mnoho rodin má dokonce dva příjmy, takže vysoké životní základy ve Švýcarsku jim nedělají starosti,“ vysvětlil Dr. Satish Joshi z Curyšského fóra náboženství (Forum der Religionen Zürich). „Po deseti nebo patnácti letech ale tito lidé stále neumí mluvit plynulou švýcarskou němčinou a mají problém najít si tu nové přátele. Proto jejich komunita ještě stále drží pohromadě,“ pokračoval Dr. Joshi.

„Mezi dalšími 10 000 indických hinduistů, kteří považují Švýcarsko za svůj domov, jsou lidé z Bengálska a z Malajsie,“ dodává Joshi. „V posledních dvaceti letech je mezi přistěhovalými hinduisty mnoho odborníků na informační technologie, mnozí z nich jsou Maráthové. Přišli z Indie, Spojeného království nebo ze Spojených států a chtěli tu zůstat šest měsíců, nanejvýš rok. Všiml jsem si však, že jich tu hodně zůstalo a dávají přednost zdejší kvalitě života před tou v Anglii nebo v Americe.“

Německo

Díky své velikosti, stabilitě a výrobní ekonomice Německo přilákalo jednu z největších populací hinduistů v Evropě. Dr. Martin Baumann z univerzity v Lucernu, který píše články pro harvardský Projekt o pluralismu (Pluralism Project) nám vysvětlil: „Odhadujeme, že počet hinduistů v Německu je kolem 100 000 lidí, z nichž devět desetin sem přišlo za prací nebo jako uprchlíci.“ Pan Krishnamurthy, který přišel z Bangalore do Berlína jako svářeč v roce 1975, přemýšlí o skupině lidí, která ve městě založila chrám Šrí Ganéši: „Všichni jsme přišli jako techničtí asistenti. Vyučili jsme se v Indii, získali jsme tam praxi a bylo nám řečeno, že v Německu hledají kvalifikované pracovníky. Nabídli nám, že můžeme v zemi zůstat dva roky a pak odejít, ale už jsme tu skoro čtyřicet let.“ Osud mnoha indických imigrantů je právě takový.

Pan Krishnamurthy, zakladatel Šrí Ganéšova chrámu v Berlíně.

Stejně jako ve Švýcarsku, němečtí hinduisté původem z Indie jsou skoro všichni specialisté ve svých oborech, a srílanští uprchlíci, mezi kterými je asi 45 000 hinduistů, se uplatňují jako manuální síla v restauracích, továrnách a v domácnostech. V chrámu Sri Sithi Vinayakar v Hammu jsme potkali mladé lidi z druhé generace přistěhovalců, kteří jsou bankéři, zdravotní sestry, učitelé, doktoři a inženýři.

Srílanští hinduisté jsou soustředěni hlavně v oblasti Severní Porýní-Vestfálsko, mezi Hammem a Kolínem nad Rýnem, menší skupiny nalezneme také v Berlíně, Frankfurtu, Mnichově a Norimberku. Jelikož srílanská občanská válka trvala tak dlouho a tamější podmínky pro Tamily jsou stále nepříznivé, odhaduje se, že tři čtvrtiny těchto uprchlíků vlastní německý pas.

Další významná skupina hinduistů přišla z Afghánistánu. Životy příslušníků této skupiny byly v ohrožení kvůli rodnému náboženství, a tak svůj domov neochotně opustili během občanské války. Německo bylo jedním z mnoha států, které nabídly pomocnou ruku a zaručily jim uprchlický status. Nejprve do Německa přicestovaly děti, poté jejich rodiče. Zástupci komunitního Hari Om Mandiru v Kolíně nad Rýnem odhadli, že jich je kolem 15 000 a žijí v oblasti Kolína, ale také v okolí Hamburku a Frankfurtu.

Členové balijské komunity v Kolíně nad Rýnem přihlížející našemu rozhovoru.

Luha Gede Juli Wirahmini Bisterfeld z Nyama Braya Bali v Hamburku říká, že indonéský konzulát na seznamu má 700 rodin z Bali žijících v Německu. Na rozdíl od uprchlíků ze Srí Lanky a Afghánistánu, tito imigranti volně cestují sem a tam mezi Německem a Bali. Jako vysvětlení Bisterfeld uvádí, že mají zakořeněný silný smysl pro povinnost ke své rodné zemi: „Kromě víry v Boha věříme také ve své předky. Chceme se vracet zpátky a pečovat o naše rodinné chrámy, myslím, že z toho důvodu jezdíme tak často domů.“ Jen hrstka těchto přistěhovalců jsou odborníci v nějakém oboru, a tak většina z nich pracuje v restauračních zařízeních nebo v turistickém ruchu.

Další hinduisté do Německa přišli z Nepálu, bývalého hinduistického království. Ram Pratap Thapa, nepálský generální konzul v Kolíně nad Rýnem, poznamenal: „Nepálská diaspora začala ve velkém asi před 25 lety. Když jsem sem před 30 lety přišel, nás z Nepálu tu bylo kolem 50 nebo 100. Statistiky se stále mění, ale dnes je nás v Německu 8000 až 10 000.“ Mnozí zde hledali politický azyl, utekli od pronásledování maoisty a dnes žijí v Mnichově, Berlíně, Hamburku, Goettingenu a v Kolíně nad Rýnem.“

Nizozemsko

Jedna z největších hinduistických populací, s kterou jsme se na Kontinentu setkali, se nachází v Nizozemsku. Bikram Lalbahadoersing, ředitel hinduistických kaplanů u Ministerstva bezpečnosti a spravedlnosti nám vysvětlil: „V Holandsku dnes žije 200 000 hinduistů. Nejvíce jich přišlo po osamostatnění Surinamu (v letech 1974–1975).“ Asi polovina obyvatel Surinamu ze země odešla, včetně 100 000 hinduistů, kvůli politickým nepokojům.

Předci těchto hinduistů přijeli do Surinamu na počátku 19. století, když do této kolonie Holandsko přiváželo dělníky po zákazu otroctví v roce 1863. „Holandská vláda dostala od britské vlády povolení, aby najali hlavně dělníky ze severních částí Indie: z Uttarpradéše a z Biháru. Jazyk, kterým mluvíme, jazyk bhódžpurí, pochází z Biháru,“ dodal Lalbahadoersing. O století později, kdy bylo třeba jít zas někam jinam, většina lidí šla do Nizozemska, protože už byli občané této země.“

Surinamští imigranti byli uvítáni s otevřenou náručí a strávili následujících čtyřicet let obnovou jejich kulturních struktur v nové zemi – všechno počínaje mandiry až po média a základní školy. V Holandsku se jim dařilo a jejich populace se zdvojnásobila. Lalbahadoersing zdůraznil: „Hinduisté v tomto státě jsou vysoce vzdělaní. Okolo 30–40 % zdejších hinduistů studuje na vysoké škole, obzvláště mladé ženy.“ V osmdesátých letech 20. století byl národ žijící v nížině svědkem migrace několika tisíc lidí přímo z Indie, většina z nich byli kvalifikovaní odborníci.

Bikram Lalbahadoersing, ředitel hinduistických kaplanů Nizozemského ministerstva bezpečnosti a spravedlnosti.
Rakousko

Mukundrabhai Joshi, zakladatel Asociace hinduistických mandirů ve Vídni, říká, že neoficiální počet hinduistů v Rakousku je 11–12 000, ale vyjadřuje lítost nad tím, že oficiální počet ze sčítání v roce 2001 je jen 4000. Aspoň částečně vysvětlil tento nepoměr: „Hinduismus zde není uznán jako náboženství. Když se narodí dítě rodičům hinduistům, úředník nenapíše do kolonky náboženství v jeho rodném listu „hinduista.“

Dále Joshi uvedl, že zatímco někteří hinduisté pracují ve Vídni jako úředníci prominentní kanceláře Spojených národů, jiný jsou obchodníci, vysokoškolští studenti, prodavači oblečení a novin.

Dr. Bimal Kundu, lékárník, který založil malý chrám u vídeňského Afroasijského institutu, řekl, že mnoho hinduistů pracujících v tomto městě jako obchodníci nebo podnikatelé, je z Paňdžábu a že nedávno přišlo mnoho přistěhovalců z Nepálu a Bangladéše.

Česká republika

Česká hinduistická náboženská společnost (ČHNS) má podle jejího zástupce Viveka Ojhy 10 000 členů. Ne všichni jsou ale činní. „Když pořádáme v Praze slavnosti, přijde 300–350 lidí,“ dodává. „Většina našich příznivců jsou vzdělaní lidé; intelektuálové, doktoři, inženýři. Také nižší střední třída, lidé pracující ve službách znají hinduistickou kulturu a náboženství, jógu a vegetariánství. A ti, kterým se tento způsob života líbí, se také stali členy naší společnosti.“

Satyapuri Vít Levý a Sanjivni Iva Levá ze Sdružení přátel Indie a Vivek Ojha a Anandapuri Andráš Sukub z České hinduistické náboženské společnosti.

Odkud přišli čeští hinduisté? Překvapivě 99 % členů naší společnosti jsou Češi, kteří se prohlašují za hinduisty. Méně než jedno procento členů jsou přistěhovalci z Indie, Nepálu a Bangladéše.

Francie

Nejpočetnější hinduistická populace žije ve Francii. „V Paříži je velká hinduistická komunita, mnoho jejích příslušníků přišlo z Pondichéry, bývalé francouzské kolonie,“ říká Swami Veetamohananda z Centre Védantique v Gretz-Armainvilliers. Ve Francii najdeme také přistěhovalecké komunity z Mauriciu, Guadalupe, Martiniku, Francouzské Guyany a z ostrova Reunion, přičemž životní osudy jejich příslušníky jsou podobné příběhům přistěhovalců ze Surinamu do Nizozemska.

Počet srílanských tamilských uprchlíků ve Francii není jasný, ale pan Jeyaratnam, manažer skvostného pařížského Ganéšova chrámu a sám srílanský imigrant, odhaduje, že je jich 300 až 400 000, z toho více než 200 000 žije v oblasti Paříže. Mnoho z nich přišlo jako uprchlíci na začátku Srílanské občanské války v osmdesátých letech 20. století a další je následovali později. Jeyaratnam vysvětlil: „Mnoho lidí emigrovalo do dalších evropských zemí, a když přišli na to, že v Paříži by se jim žilo snadněji, usídlili se ve všech částech tohoto města.“ Ve Francii se jim dostalo sociálního zabezpečení, zdravotnické péče a dalších služeb poskytovaných státem.

Rajat Rai, zástupce organizace Bangladesh Pooja Udjapan Parishad, přišel do Francie v roce 1991, aby uprchl před pronásledováním hinduistické minority v Bangladéši. Sdělil nám, že 1500 příslušníků jeho komunity žije v Paříži. „Problémem je ale zdejší jazyk. Bangladéš byl britská kolonie, naším druhým jazykem je tedy angličtina. Po příjezdu do Francie jsem si nejprve nedokázal říct ani o sklenici vody. Všichni jsme bojovali s tímto problémem.“ Dokonce Rajat na chvíli kvůli této frustraci z Francie odjel. „Dnes mluvím trochu francouzsky, tak je vše jednodušší, ale pokud neumíte tento jazyk vůbec, žít tu je velmi těžké.“

Stejně jako mauricijští Italové, srílanští Švýcaři, afghánští a nepálští Němci a další lidé, kteří uprchli ze své země kvůli ekonomickým a politickým příkořím, tito imigranti nemají žádnou jinou šanci než vykonávat podřadnou práci. Jejich tituly – v medicíně, architektuře, vědě, inženýrství a dalších odvětvích – nebyly v jejich novém domově uznány. Spolu s jazykovou bariérou tohle významně omezuje jejich pracovní příležitosti. Výhled potomků této generace je ale daleko příznivější. Narodili se v Evropě, plynně hovoří jazykem dané země, byli v ní vychováni a vzděláni. A mají ještě tu výhodu, že vyznávají náboženství, které podle tradice klade důraz na studium, osobní úsilí a zdokonalování se, což jim bude jen ku prospěchu.